Když i Stíny Mlčí

V Mezinárodně-Ruské Škole

Když konečně dorazíme ke škole, před námi se rozprostírá moderní, podlouhlá budova s jedním patrem. Škola patří jednomu z nejsledovanějších ruských youtuberů, Igoru Rybakovovi, který zároveň také patří podle časopisu Forbes mezi sto nejbohatších Rusů. Uvnitř je vybavená fantasticky – moderní laboratoře, počítačové učebny, prostorné venkovní plochy a také špičkové sportovní zázemí, včetně školního bazénu a multifunkční tělocvičny. Z venku naopak zmizel velký nápis "Brookes Moscow", po kterém zbyly jenom šmouhy na zdi, vlajky různých států které byly z venku přidělány stejně tak a při vchodu každého studenta šacuje ochranka složená z gorilích Rusů. Důvodů může být mnoho, jeden z nich například že někteří Rusové v dnešní době opravdu nemají v lásce cizince, ale na druhou stranu, do školy také s námi chodili velebohaté děti Ruských oligarchů, kteří byly doprovázeni až kde dveřím školy vlastními bodyguardy.

Elitářská škola, s rádoby elitním vzděláním, elitní spolužáci, všichni na půdě jednoho z nejbohatších Rusů – to přesně vystihuje našich každodenních osm hodin, které jsme strávili v téhle budově. Ráno začínáme v osm dvacet, končíme ve čtyři. Den je rozdělen do šesti hodin po šedesáti minutách, což platí pro všechny – od školkových dětí až po nás středoškoláky. Mezitím jsou krátké přestávky na snídani, svačinu, oběd, a druhou svačinu. Je to neskutečně vyčerpávající, zejména pro ty menší, které prostě nevydrží tolik času se soustředit. I pro mě je to někdy problém.

Naštěstí jako středoškoláci máme svůj vlastní lounge, s pohovkami a křesly, kde si můžeme natáhnout nohy a dospat, co se v noci nestihlo. A co se týče chování a přístupu ruských spolužáků, to je kapitola sama o sobě. Arogance a lhostejnost – to jsou hlavní rysy, které člověka uhodí do očí. Studenti bez respektu přerušují učitele každých pár minut, často vyústí v to, že učitelé rezignují na jakýkoliv pokus o empatii a jen dutě předávají látku. Postoj místních Rusů k učení, respektu a školnímu chování bych popsal jako spratkovský?(existuje lepší slovo?) a povýšený. Ti, kteří v této škole studují, jsou děti elit. A to se odráží na jejich chování. Neschopní snést kritiku, neochotní se podřídit autoritám, plně přesvědčeni o tom, že mají automatické právo na úspěch jen díky svému původu. Prostředí, které je odtržené od reality, z nich dělá mladé lidi, kteří nejsou připraveni na svět mimo zdi elitního ústavu. V podstatě jediné co znají jsou drahé hotelové dovolené v Dubaji, ještě dražší restaurace v Moskvě a životní styl pohádkové princezny. Ve škole mají všechno – moderní laboratoře, tělocvičny, bazény. Ale pokud jde o skutečné hodnoty, chybí jim to nejdůležitější – pokora a schopnost uznat, že jejich postavení neznamená všechno společně se zdravím rozumem chtít poznat něco mimo jejich blyštivou bublinu.

Monotónnost školního života jsem se snažil občas rozbít plaváním ve školním bazénu, alespoň několikrát do týdne. Nebyl to žádný náročný trénink na který jsem byl zvyklý pod vedením Berounského oddílu nebo Tureckého olympionika Hakana Kipera který nás trénoval v Turecku. Bylo to spíš místo, kde jsem si mohl utřídit myšlenky. Na plavání chodilo sotva šest lidí, včetně mých bratrů, což bylo na počet studentů naší školy žalostně málo. Škola pořádala plavecké závody jednou, maximálně dvakrát do roka. Často byly zvány mezinárodní školy, ale když ty odmítly, přišly na řadu místní polovojenské školy. Tři nebo čtyři týmy maximálně. Jako členové plaveckého kroužku jsme dostali školní plavecké čepice, trička a dokonce i mikiny. K nám se pak připojilo několik dalších studentů, kteří tvrdili, že umí plavat. Celé to působilo spíš jako velké divadlo než seriózní sportovní akce.

Přemisťme se tedy nyní do atmosféry školních plaveckých závodů. Já s bráchama odcházíme uprostřed našich školních hodin a jdeme se převlíct na bazén. Tam je zatím jenom pár učitelů tělocviku z nichž jen pár umí plavat a jinak liduprázdno, mariňáci ještě nepřijeli. Dnes mají dojet tři školy. ISM (International school Moscow), škola Lukovo a Novaya škola. První škola je regulérní mezinárodní škola, druhé dvě jsou však pseudo školy které kladou vysoký důraz na sport a propagandu. My se jdeme zatím rozcvičit. Rozcvičku vedu já, jako nejstarší člen týmu. Začnu klasickou rutinou která se učila u nás v Berounském oddíle kam jsem pět let chodil trénovat. Protáhnu se postupně, od hlavy až po nohy, ostatní se poflakují kolem, povídají si a jen pár plavců včetně mých bráchů cvičí. Ví totiž že dostat při plavání křeč není ojedinělá záležitost. Ukončím pak rozcvičku a začnu se rozplavávat, ostatní skáčou za mnou, malej brácha Čenda dostal jasné instrukce, protáhnout se, ale nevyčerpat se, jsou to jeho první závody vůbec. Já si zaplavu rychlejším tempem čtyři sta metrů, to je šestnáct bazénů. Zopakuju si kotoulové obrátky, výjezdy a starty. Protože není moc (schopných) plavců, tak mě, podobně jako bráchu Prokopa přihlásili skoro do každého závodu. Vlastně závody rozpůlili v naší kategorii více méně mezi nás dva, ostatní plavci v týmu jsou většinou totiž o kategorii nebo dvě až tři mladší.