Když i Stíny Mlčí

Poškolní Příběhy

Školní den je však už u konce. Vydám se tedy do vchodové haly kde se nachází má skříňka s mým jménem. Vytahuju z ní pak ruksak s oblečením na volejbal. Ve vysoké skřínce mám kromě modrého kabátu který jsem si tam ráno odložil také tenisky na přezutí, sešity a longboard. Většinou je má skřínka tak přeplněná že se ani nedá pořádně zavřít. Mám ale to štěstí že mám dva bráchy co mívají skříňky prázdnější a tak někdy využiji i jejich. Někteří spolužáci mají však dokonce svoje skříňky tak plné že se ani neobtěžují se pokoušet je zavřít. Často si proto všímám nejrůznějších předmětů které z jejích útrob trčí. Tu růžový rukáv značkové bundy, tu vysoké černé kožené boty a tady zas štos nejrůznějších zmačkaných sešitů. Myslím že skříňky na chodbě vypovídají o mnohém – o tom jaký kdo je, co nosí, co přehlíží, a co si cení. 

Tréninky plavání mám v jiné dny a tak ruksak s ručníkem a plavkami zůstane na svém místě na vrchní poličce. Vezmu si volejbalové převlečení a vydám se do naší multifunkční tělocvičny. Teoreticky by se tam dal hrát fotbálek, tenis, volejbal, florbal a možná i házená ale není o to zájem od děcek. Namísto toho aby tu častěji trénovali školní týmy, tak se hala pronajímá ruským gymnastkám a tanečnicím. 

V převlékárně na sebe kvapem hodím sportovní oblečení a běžím do haly natáhnout síť. Na volejbale se tvářím jako že chci oklepat prach ze svých volejbalových dovedností, ale ve skutečnosti mě tam táhne pár pěknejch holek z nižšího ročníku. Na rozdíl od většiny spolužaček z mé třídy to nejsou arogantní Rusky které by v životě neudělali jedinou věc navíc ale naopak, na tréninky volejbalu chodí pravidelně a tvoří pozitivní kolektiv okolo sportu.

Na volejbale nás trénuje Srb, vysoký jako hora s krátkým sestřihem a bradkou, který má za sebou roky profesionální kariéry v turecké basketbalové lize. Teď už ale jeho hlavní "úlovek" je naše skromná parta co hraje volejbal na úrovni základní školy v Horní Dolní. Co si pamatuju jako jeden z nejzajímavějších zážitků s ním, byl ten kdy nás v zimě naše škola vyslala na závody na běžkách do polovojenské ruské školy. Myslíte, že jelo celé sportovní družstvo? Možná si představíte houf studentů všeho věku a kategorií jak nasedají s běžkami do školního autobusu, drezy, forma... ale opak je pravdou. Na závody jsme jsem jel já a rus Nikolaj z deváté třídy. Oba jsme se museli zavázat učitelům že jsme už nikdy běžkovali, abychom po cestě v skoro prázdném školním autobus pak museli vysvětlovat naší eskortě dvou učitelů, Srbovi a Britovi, jak se vlastně běžkuje a jaká jsou pravidla na takovýchto závodech. Hlavně Srb byl docela překvapen z toho že existuje více než několik stylů běžkování a že jen některé jsou povolené. Po chvíli mého vysvětlování to vzdal a srovnal se s tím že bude koučovat sport který viděl maximálně v televizi.

Takže na závody jsme vyjeli v této skromné sestavě, dva průměrní závodníci s běžkami, dva různorodí učitelé a jeden profesionální řidič autobusu. Víc závodníků naše škola nedokázala mobilizovat, ostatně zájem o to stejně nebyl. Já stojím na běžkách podruhé ten rok. Poprvé jsem běžkoval kdesi v ruském parku a ted'ka podruhé, forma nic moc. Nikolaj to vidí podobně, ale jdeme si to takzvaně užít a já hlavně ukázat že nové běžky od rodičů nebyly vyhozené peníze. Ruská škola, kam jsme přijeli, byla skvěle vybavená – nejenže měli běžkařskou stopu v přilehlém lesoparku, ale měli i bazén, hokejový stadion a běžky k zapůjčení pro své studenty. Tělocvikář, který nás přivítal, byl očividně nadšený, že nám může ukázat všechna jejich sportoviště, kde trénuje svoje holohlavé svěřence. Po chvíli jsem se ale s běžkami vzdálil, abych si projel trať, kterou jsme měli jet dvakrát během závodu – zkrátka rutinní příprava, kterou jsem si osvojil během nespočtu přespolních běhů.