Když i Stíny Mlčí

Na Cestě Domů

Před podchodem, který je propojen s metrem, sedí postarší muž na vozíku a hraje na zašlou tahací harmoniku. Na svém kolečkovém křesle má pověšenou rudou sovětskou vlajku a zrovna hraje veleznámou „Katyushu". Tento symbol nostalgie, který pro některé stále vyvolává vzpomínky na dávné časy, ukazuje, že v očích místních Sovětský svaz ještě neztratil svou marketingovou hodnotu. Rozporuje to s druhým mužem který tu rozdává bible a knihy a bohu, pokoušejíc se vnést do ulic duchovní poselství. Je to podivná scéna: z jednoho pohledu hudba plná krvavých vzpomínek a velkých snů a z druhého rozporuplná touha po víře, útěše a naději. Další lidé kolem nás prodávají SIM karty, pochodují v zimě sem a tam aby se zahřáli, pokuřujíc cigarety a vytvářejí tak malou neformální tržnici, která odráží střípek reality života v Moskvě.

Květiny. Rusové mají nepsané pravidlo o květinách které je velice důležité znát. Představte si že byste šli s ruskou slečnou na rande a chtěli byste ji překvapit květinami. Možná byste zvolili nádherný aranžmá se čtyřmi květinami, což se však ukáže jako obrovská chyba, jež by mohla zhatit všechny vaše dosavadní snahy. V ruské kultuře se totiž sudý počet květin považuje za symbol smutku a dává se pouze při smutečních příležitostech jako například pohřeb. Nechcete tedy překvapit vaše rande pohřebním symbolem, že Kryštofe? Pamatujte tedy, lichý počet květin je ta správná cesta!

Sudý počet květin mi připomněl vzpomínku na jeden z těch zimních dnů, kdy jsme se s mamkou a bráchou Čendou vydali na pietní místo na moskevskou Lubjanku, abychom vzdali hold památce Alexeje Navalného, který tragicky zahynul za záhadných okolností na Sibiři. Lubjanka, symbolická budova před kterou se nachází Navalného memoriál, místo kde kdysi sídlily organizace jako KGB, NKVD, a Čeka, a je také známá pro své tmavé podzemní prostory, kde se odehrávalo mnoho brutálních výslechů a mučení.

Už při výstupu z metra bylo jasné, že nás čeká něco nepříjemného. Na schodech střežili východ policisté, kteří s nevraživými tvářemi kontrolovali proud příchozích. Železné zábrany blokovaly většinu východů, nutíc nás vydat se jedinou uličkou. Při pohledu na tyto opatření mi proběhlo hlavou, zda nahoře čekají auta se zatmavenými skly, připravená odvézt nás na záchytku, jak tomu bývalo u některých jiných nedávných demonstrací. Přesto jsme se vydali dál společně s ruským davem.

Venku mě překvapilo kolik lidí se při této události shromáždilo ale také jací lidé přišli. Od těch nejmenších batolat s maminkami po dědečky s holemi, oblečeni vesměs velice formálně, často v dlouhých svátečních kabátech a šálách. Byla z nich cítit nejen vážnost, ale i hluboký zármutek a jistá bezmoc. Většina z nich se postavila do dlouhé fronty, jež se táhla k památníku, někteří plakali, zatímco jiní stáli v tichém respektu. Nad zatrpklým městem se vznášel oblak očekávání, popsal bych to podobně jako ticho před bouří.

Výjimečnost této události spočívala v tom, že se tu sešlo široké spektrum věkových kategorií – mladí lidé, kteří si přejí změnu, i starší generace, která po letech útlaku vnímá podobné události jako klíčové. Maminky s dětmi působily dojmem, že chtějí děti uchránit před propagandou, která všude bují. Cesta k památníku je hlídaná jednotkou policistů, kteří každou skupinku deseti lidí nechají na pietní místo dojít jen na minutu a pak je vyvedou pryč. Vidím staršího muže, jak se snaží získat více času na fotografii, ale po chvíli je obklopen uniformovanými muži, kteří mu neváhají pohrozit zatčením. Všichni účastníci "demonstrace" jsou také zachyceni policejní kamerou před tím než mohou projít k památníku. Nejspíše když by se objevili na nějaké další akci, budou rovnou zatčeni a obviněni.

My na kameru, v možná dětinském gestu vypláznem jazyk a jdeme taky položit květiny. At' si ty naše obličeje klidně dobře zapamatují. Nikdy jsem si nemyslel že půjdu uctít památku nějakému rusovi, ale v tomhle případě jde hlavně o symboliku a odsouzení útlaku společnosti. Taky mne upřímně zajímá kolik lidí se odváží takovému aktu i přes hrozbu strávení příštích deseti let v novodobém gulagu. K desítkám přítomných policajtů jsem cítil zlost a nepochopení, a soucit pro lidi co uctívali památku. Nejsem zastáncem všech Navalného postojů, hrůzy a represivní praktiky, které v Rusku probíhají ale nechci dál jen z bezpečné vzdálenosti přehlížet. Skutečnost že lidé tu regulérně vypadávají ze zamřížovaných oken, je to na denním pořádku je šílenost.