Když i Stíny Mlčí

(Ne)Všední Cesty Metrem

Nastupujem pak s bráchama hned do nejbližších dveří, jak to máme ve zvyku. Ve vagónu můžeme najít usb porty na nabíjení, dotykové panely s mapou, wifi a to nejlepší- průchozí vagóny od začátku až po konec. V ranních hodinách je metro ještě relativně prázdné, klidné, tiché, jako by město ještě pořádně nevstalo. Odpoledne to tu bude úplně jiný svět, nával lidí, hluk a chaos. Hned se vydáváme dlouhým koridorem zhruba do prostřed vlaku, tak abychom měli nejblíž k přestupu. Jedeme jen dvě stanice, přestupujeme na stanici "Prospekt Mira". Ty dvě zastávky znám jako svoje boty. Ze začátku když jsem jezdil metrem, nejednou jsem omylem vystoupil ven na špatném místě nebo nastoupil do soupravy co jela na opačnou stranu. Následovala potupná cesta zpátky, další pípnutí trojkou, a znovu sjíždění do temného podzemí Moskvy. Dnes už bych ale zvládl cestu se zavázanýma očima – mám tenhle úsek úplně vrytý do paměti, podobně jako se mi do nosu zaryla pachuť vzduchu v tunelech metra které je prosyceno směsí železa, betonu a prachu.

V širokém koridoru na přestupu většinou hlídkují dvojice policistů. Jejich pohledy jsou chladné, kalkulující, a zaměřují se na konkrétní lidi – většinou jsou to muži z Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu, nebo podobných zemí. V davu se dají jednoduše rozeznat podle dlouhých plnovousů, nižších postav a kšiltovek na hlavách kterými skrývají obličeje. Často se snaží nenápadně proběhnout okolo hlídek, ale policisté kteří projedou každého pohledem jsou jako stroje. Skoro každého druhého odchytávají a žádají je o doklady a povolení k pobytu v Rusku. Když je nemají, rovnou je odvádějí pryč. Ztracení v systému. A my? Nás si nikdy ani nevšimli. Buď jsme pro ně byli příliš nezajímaví, nebo možná kvůli našim školním uniformám a batohům, co nám visí z ramen. Tím lépe. Na zelené Zamoskvoretskoy linii kam přestupujeme jezdí metro s o něco větším odstupem, asi každou minutu a dvacet vteřin. Nicméně pořád ale o poznání rychleji než u nás v Práglu. Dneska máme štěstí, přijela znovu nová souprava, tudíž můžeme projít od začátku až na druhý konec soupravy, odkud to bude blíž k východu směrem ke škole. 

Když procházím soupravami s bráchama za zády, občas hodím pohled na cestující jedoucí společně s námi. Většinou si čtou – ne knihy, ale na čtečkách nebo tabletech. Vidět někoho s opravdovou knihou je tu vzácnost, stejně jako v Praze. Spousta lidí pak tupě zírá do mobilu na videa, krátké klipy a pořady, jen málokdo konverzuje. Konverzací je tu opravdu málo, ráno je tiché, každý si hledí svého.  Ticho prolomíme s  bráchama. Bavíme se normálně česky, hlasitěji než většina lidí kolem. Nejednou jsme si za to vysloužili zvědavé nebo i divné pohledy. Většinou nás naštěstí lidé ignorovali, párkrát, ale opravdu jen párkrát nás pak oslovili neznámí lidé chtěli si povídat. Jen tak ze zvědavosti. 

Nejhorší zkušenost jsem měl s jedním opilcem, který sotva držel oči otevřené. Už z dálky bylo jasné, že vypil více než jen ranní vodku. Zřejmě naslouchal naší konverzaci, protože po chvíli na nás zaměřil svůj opilecký pohled a začal cosi vyřvávat o tom, co jsme si to dovolili mluvit česky. Vypadalo to, že má nějaké výhrady k Evropanům – možná narážel na Ukrajinu, ale v jeho opilecké logice to bylo jedno a totéž. V jeho očích jsme byli zkrátka vetřelci. Podívali jsme se na sebe s bráchama, kývli a beze slova jsme se přesunuli na druhý konec soupravy, daleko od něj. Naštěstí už neměl sílu vstát ze tří sedaček, které zabíral svým unaveným tělem, a zjevně se nechtěl vzdát svého "bohatství" – tří igelitových tašek, které mu patrně představovaly celý jeho svět.

Nyní míříme na sever obrovského města Moskva. Čtyři zastávky se možná zdají jako kousek v porovnání s Prahou, avšak za čtyři stanice tu metro  ujede mnohem delší vzdálenost. Projíždíme stanici Ryžskaja, poté Alexeevskaya, VDNCH a nakonec Botaničeskyj sad. Tato část metra je pro mnohé fanoušky trilogie Metro od Dmitrije Glukhovského téměř svatá – právě zde, v hlubinách těchto stanic, se odehrává velká část post-apokalyptického děje, který mezi-řádky kritizuje Ruskou společnost a její despotický systém pod rouškou vydáváním se za sci-fi a fantasy knihu. Mnohokrát jsem si představoval že jako Arťom procházím tunely, za mnou se ženou "temní" a na povrchu nezbývá nic než radioaktivní spad. Možná rok 2033, kdy se děj odehrává, není tak daleko od dnešní reality.