Zpod popela

VII.

Zatažené nebe prořízl blesk, po kterém následoval tlumený hrom. Z mračen se vyvalily tisíce drobných kapek deště, jež zavalily pomalu vysychající půdu a dodaly rostlinám nový dech. Letní bouře byla konečně tady.

Všichni elfové byli schovaní ve svých teplých domovech. To však nebylo jen následkem nepříznivého počasí. Za hradbami města se totiž nacházel někdo, komu nevěřili. Napětí každou minutu stoupalo. Někteří si dokonce přichystali zbraně, zatarasili dveře i okna. Byli připraveni na nejhorší. 

Mezi elfy, ukryté před nepříznivým počasím, patřila i Laretta. Ta ale na rozdíl od všech obyvatel neměla ani nejmenší tušení o tom, co se dělo. Poslední týden totiž prospala.

Udeřil další blesk, jehož bílé světlo na krátký moment ozářilo Larettinu ložnici. Hrom byl tentokrát mnohem hlasitější. Laretta vystrašeně otevřela oči. Dech se jí na malý moment zastavil a srdeční tep zrychlil. Rozhlédla se kolem sebe. Nejdříve si nebyla jistá, kde se nachází. Když v šeru rozpoznala povědomý nábytek, uklidnila se. Odkryla se a sedla si na kraj postele. Pokusila se postavit, ale její pokus byl marný. Okamžitě se jí zamotala hlava a musela se opět posadit.

Znovu se rozhlédla. V hlavě jí kolovalo několik myšlenek.

Co se stalo? Proč si nepamatuju, jak jsem sem dostala? Kolik je hodin? Mám hlad. A žízeň!  Už mám být dávno v léčivé svatyni!

Pohledem zavadila o noční stolek. Na něm stál džbán s vodou a také prázdná sklenice. Pod džbánem byl také dopis. Laretta se nejdříve napila, aby uhasila nepříjemný pocit sucha v hrdle a poté přesunula svou pozornost k písemnosti. Malátnost díky vodě alespoň z části odezněla, proto se dokázala postavit, dojít k oknu a roztáhnout záclony. Musela se však pohybovat velmi opatrně, aby neskončila na studené podlaze. Roztrhla obálku a vyndala dopis, ve kterém stálo:

Omlouvám se ti za to, co jsem udělala. Až se probudíš, je možné, že si na nic z toho nevzpomeneš. Ale já chci, abys znala pravdu. My chceme, abys znala pravdu. Pod polštářem máš kovový amulet ve tvaru hlavy miserita – velké kočkovité šelmy, která je schopná vidět a tvořit iluze. Vezmi ho a jdi tam, kde jsme se potkaly. Věřím, že tento dopis ti pomůže vzpomínky získat zpět. A neboj se o svoje místo v léčivé svatyni. Ano, víme, že nejsi jen příležitostná prodejkyně bylinek. Všechno jsme zařídili.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                             – Narelyn

Laretta se po dočtení těchto slov zachvěla. Po přečtení zmínky o miseritech se jí zatajil dech. Neměla s nimi dobré zkušenosti. Při pohledu na jméno osoby, která dopis napsala, ji zarazila jedna věc. V jakém okruhu elfů se nachází? Podle dopisu bylo jasné, že to nebudou jen obyčejní měšťané. Její mysl byla doslova převálcována lavinou myšlenek. A také vzpomínek.

„Narelyn," zašeptala a opřela se o dřevěné opěradlo židle, na které seděla. Byla si jistá tím, že to jméno už někdy slyšela. Zvedla se a znovu se napila vody. V ten moment jako by procitla. Vzpomněla si na ono místo, kde se s Narelyn setkala. Na nic jiného. Ani na Narelyninu tvář nebo na jakoukoliv činnost, kterou zde prováděly. Podívala se pod polštář, kde se opravdu nacházel zmiňovaný amulet. Popadla ho a vydala se ven. Ještě předtím se převlékla do nepromokavého oblečení, aby po pěti minutách nevypadala jako zmoklá slepice.