"Co přesně potřebujete?" zeptala se April, když s Noahem vešly do obchodního centra. "Nemusíš mi vykat." zasmál se Noah. "A nic speciálního nepotřebuji. Jen jsem potřeboval vypadnout." April jen tiše přikývla a následovala svého šéfa. Nevěděla proč je teď tady a proč Noah chtěl jít zrovna s ní. Cesta autem, byla tichá, oba se ztráceli ve vlastních myšlenkách. April přemýšlela, co právě teď dělá v limuzíně se svým šéfem a proč jí naskočí husí kůže, kdykoliv se na ní podívá. Noah se pořád trápil nad problémem v práci, ale několikrát se přistihl, že jeho myšlenky směřovali na dívku s barevnými vlasy, která seděla po jeho pravici.
Chodí tu asi už půl hodiny, ale ani jednou nevlezli do jednoho krámu. Oba mlčí. Nikdo neví, co říct. Noah si však nemyslí, že by byl špatný nápad vzít sebou April a April si nemyslí, že byl špatný nápad jít s ním. Oba jsou zmatení.
Po dalších deseti minutách chůze Noah navrhne jít na kafe. S kouřícími hrníčky se posadili do měkkých křesílek. Nikdo pořád neměl chuť přerušit ticho mezi nimi, i když je to oba ničí. April usrkává své Cappuccino, snaží se nedívat se na něho. Za to on jí se zaujetím pozoruje. Noah už to ticho nemůže vydržet a promluví. "Líbí se mi tvé vlasy." April se na něho nechápavě podívá, což dostane Noaha do rozpaků a v hlavě si za to vynadá. "Děkuju, ale chtěla bych si jí vyměnit." promluví tichým hlasem. "Nedaleko je tu kadeřnictví..." navrhne. "To je hezký, ale já si většinou vlasy barvím sama a navíc je to hrozně zdlouhavý. Pokud je barva ještě takhle sytá musí se nechat odbarvit a pak znova nabarvit...."
"Rád tam s tebou půjdu a počkám." usmál se na ní Noah a po do pití kafé vyrazili do jíž z zmiňovaného kadeřnictví. Kadeřnice zde byli velmi milé a s April vymysleli nový styl jejích vlasů. Odbarvené vlasy doplnili fialovým, růžovím a modrým ombré. Výsledek byl dokonalí. Pro April to bylo poprvé, co si nechala barvit vlasy od kadeřníka a ten pocit lehkosti, který teď její vlasy po všech procedurách měli, se jí líbil.
"Proč ses vlastně chtěla si znova obarvit vlasy?" zeptal se jí Noah po dalši deseti minutách chůze. Opět se procházeli po nákupním centu, ale už mezi nimi nepanovalo trapné ticho. Oba sice byli zticha, ale bylo to jiné než předtím. "Nástupem do nové práce přišla nová kapitola mého života a růžové vlasy patřili April, co dělala v cukrárně." odpověděla na jeho otázku. "Jak často měníš barvu vlasů?" ptal se dál Noah. "Když se mi přestane líbit, nebo když se stane něco nového."
"Kdy to vlastně začalo?" Otázka, která April úplně vyvedla z míry. Chtěla mu to říct? Ne! Nikomu to nikdy neřekla a ani nechce. To, co se stalo ví jen hrstka lidí, kterou April už ani nevídá. A nikoho jiného v životě nemá, aby mu to mohla říct. Je to tak dlouho, ale stélo to bolí. Pamatuje si první den, kdy si koupila modrou barvu a své dokonalé blond vlasy zahalila do modrého pláště. Bylo to symbolické, snažila se tím pohřbít vzpomínky, starou April prostě hodit za hlavu a začít jinak. Jenže všechno si jen nalhávala, sebe víc chtěla, aby ty staré vzpomínky šli přerýt jako její barva na vlasech, jenže to nešlo. Vlasy si barvila, ale dál. Nechtěla být znova stará usměvavá, nevinná April. Zavřela se do sebe. S nikým nekomunikovala. Všechno jí bylo jedno. Chvíli měla období, kdy se sebe-poškozovala. Bylo to pár týdnů po tom, co začala žít sama. Nezvládala to. Potřebovala svojí matku, které tu nebyla. A jediná útěcha byla žiletka. Fyzická bolest překonala tu psychickou. "Ani nevím." zalhala. Dál už nekomunikovala, když se jí Noah na něco zeptal, odbyla ho jedním, dvěma slovy. Noah poznal její náhlou změnu nálady tak už se radši o další komunikaci nepokoušel. Oba najednou zase byli ponoření do svých myšlenek. April v mysli brečela a Noah pořád nechápal, proč se vedle ní cítí tak zvláštně.
"Líbí se ti?" zeptal se Noah April, když si všiml, že si ve výloze klenotnictví prohlíží prstýnek, který vypadal jako malinká korunka. "Je... „ hledala to správný slovo. „... zajímavý." lehce se na něho usmála a vydala se dál. "April?" oslovil jí.
"Ano?"
"Zítra se koná firemní večírek."
"A co já s tím?" uchechtla se nad jeho poznámkou.
"Napadlo mě, jestli bys mi nedělala doprovod." řekl jí svůj nápad.
"Proč já? Vem tam tu svojí přítelkyni."
"Myslel jsem, že bys aspoň mohla poznat lidi, co pracují ve stejné firmě jako ty...." řekl jako by to byla ta nejjasnější věc.
"Nebude to moc snobský, že ne?" zeptala se ho tentokrát ona. Jenže on se nad její poznámkou jen lehce zasmál. April nad tím jen protočila oči a opět v tichosti pokračovali v chůzi.
____
Po dlouhé době nová část :3 výmluvy tipu ... právě jsme nastoupila na střední a je toho hodně si nechám pro sebe, protože vás to stejně nezajímá, ale chtěla bych vás poprosit o váš názor. Vážně by mě moc moc potěšilo, kdybyste mi do komentářů napsali názor na tento příběh. Nemusí to být jenom kladný názor, ale klidně i co se vám nelíbí, co by jste změnili, a nebo co byste chtěli, aby se stalo :))
Nikol xx
