Despair

54. Část *Pohled Jamese*

Můj nejlepší kamarád je pitomec, Marcoln je velitel na dvě věci, Moleraya je matka na baterky, Louis je člověk, kterého by někteří za jeho urýpanou náladu nejradši sprovodili ze světa, Jasmine je blondýna, co neví, co chce a Bodie? Bodie je momentálně zrádkyně. Kde jsem se to sakra ocitnul? To už jsem tady jediný, který je normální?

Kdyby bylo na mě, odejdu do toho pitomého světa lidí, kde si najdu práci, najdu si manželku a budu mít s ní dvě krásné děti, místo toho mám na krku draka, který mě někdy nesmírně pálí. Včera jsem potkal Jasmine, která mi všechno řekla, proto jsem se Roberta neptal, co se stalo. Brečela a já věděl, že je zle. Bylo mi více, než jasné, že ten pitomec se opije, jelikož to dělal kdysi pokaždé, když odešla nebo se pohádali. Samozřejmě jsem ho našel v pokoji totálně na sračky. Měl jsem chuť mu jednu vrazit, aby se vzpamatoval, ale co jsem mohl od něho očekávat? Je to Robert. Urýpaný snílek, co se kdysi zamiloval do holky, která mu zlomila srdce. Ale to také není důvod, aby se choval jako hovado nebo není?

Nemohu posoudit, protože mně nikdy žádná dívka srdce nezlomila. Vždy jsem se jim stranil, ale jakmile jsem uviděl Bodie, ihned se mi začala líbit. Ta její nevymáchaná pusa, to, jak má na všechno názory, ale stejně by to nemělo cenu, protože miluje Louise. Ale nejsem zlomený, to ne, protože ta holka se mi jenom líbí, ale nemiluju ji, ona prostě není ta pravá, to cítím, a proto se nebudu do jejího vztahu s Louisem míchat.

Nejsem hajzl, jsem jenom nesmírný romantik, co hledá dívku svých snů, i když vím, že tady se žádná nenachází. Možná budu do konce života sám, ale pořád lepší, než dopadnout jako v Robertově případě. Nikdy jsem moc nepil, jsem slušný a chovám se tak, jak uznám za vhodné, ale už mě to tady všechno sere. Louisova naivita mě někdy opravdu překvapuje. Myslí se, že Bodie zachrání, ale stejně bez mojí pomoci to nezvládne a já idiot mu řekl, že mu pomůžu, teď je jenom na mě, abych ji odtamtud dostal, než se Louise zmocní ta pitomá temnota. Sakra, už chápu Roberta, proč tak pil. Prostě chtěl zapomenout a to já potřebuju někdy taky. Zapomenout na to, kdo jsem a kam patřím.

Že nikdy nebudu normální, nebudu člověk. My je tady nemáme rádi, jsou to jistým způsobem nuly, ale mají jiné starosti, než my. Takové normálnější, které se dají lehce vyřešit, ale my? My máme problémy o rozsahu celého moře. Fajn, to je možná pitomost, ale takhle to prostě vidím já. Zavřel jsem se do svého pokoje, kde jsem se posadil do křesla a povzdechl si. Budu muset za Louisem a také za Marcolnem a Jasmine, kterou doufám někde najdu, abych si s ní promluvil. Dále se modlím, aby všechno proběhlo hladce, a nenastanou žádné větší komplikace, jak je tady zvykem. Opustil jsem svůj pokoj a vydal se najít Louise, kterého jsem našel v knihovně, jak sedí a něco čte v nějaké knížce. „Věděl si, že temnota je nejmocnější zlá strana, která se kdy vyskytla na zemském povrchu?" řekl, jakmile jsem si k němu přisedl.

Odložil knihu a zadíval se na mě. „A já si myslel, že je to peklo," odvětil jsem. „Blbost. Peklo neexistuje, a jestli ano, tak jsem v něm," odsekl a založil si ruce na hrudi, když se opřel do židle hlouběji. Povzdechl jsem si a podíval se na něho. Tenhle kluk je úplně marný případ. „Nevíš, co říkáš." „A o tom to je. Já vím, co říkám, to jenom vy nevidíte, co se tady děje. Chcete to tu zachránit, ale děláte proto hovno," řekl a já si až teď uvědomil, jak vypadá. „Pořád si nemůžu zvyknout na to, že z poloviny vypadáš jinak."

„Ani mi to nepřipomínej. Vypadám jako idiot. Je vážně super mít jednu půlku hlavy jinou a každé oko jinak barevné," sykl a já se zasmál. „Na to si zvykneš." „Musíme jít pro tu Bodie. Už dnes večer," pronesl a zabodl do mě pohled. Dělalo mi problém zvyknout si na jeho chladný modrý pohled, ale tohle bylo už na mě moc a odtrhl jsem od něho zrak. „Děsíš mě, chlape. Nikam se dnes ještě nejde, půjde se až zítra," řekl jsem rázně. „Tak to si polib prdel," syknul. „Zítra nebo nejdu vůbec."