Paralelní realita

Něco nového začíná.

,,Chicas amigas de verdad
haciendo realidad

los suenos y las fantasias
Chicas amigas de verdad
tenemos el poder
podemos encender nuestra luz

El destino esta fuerá
El destino esta fuerá
El destino esta fuerá
Y no puedo esperar''

S Naty jsme dozpívaly naši skladbu a všichni spolužáci nám tleskali.
''Skvělé holky! Ale Fran, příště dej do toho umírání více života, prosím. Působila jsi, jako by jsi se nudila.''
''Děkujeme Angie''
''Děkuju Angie a omlouvám se, jen... Nemám svůj den. Promiň Naty.''
''V pořádku, nic se neděje, každý máme občas náladu pod psa.''
''Slibuju, že příště to bude lepší.'' řekla jsem a sešla z podia. Chtěla jsem si promluvit s Marcem, ale ten mě ingoroval a odešel, jako bych ani nebyla.. Zůstala jsem tam stát sama, uprostřed místnosti.
''V pohodě? Co se stalo mezi Tebou a Marcem?'' zeptal se Maxi, který na mě poznal, že se něco stalo..
''To je jedno, nech to být.'' odvětila jsem Maximu, pohladila ho po ruce a odešla. Se slzami v očích, kterých si Maxi všimnul.. Šla jsem před Studio, došla do nedalekého parčíku a tam se se slzami v očích sesunula na lavečku. Hlavu jsem měla v dlaních, a přemýšlela o tom, proč mi Marco zatajil, že odjíždí do Londýna..
''Fran! Fran, tady jsi.'' uslyšela jsem známý hlas. Když jsem zvedla hlavu, abych viděla, kdo to je.. Viděla jsem mým směrem jít jen rozmazaný stín s kšiltovkou. Byl to Maxi. Když došel ke mě, bezeslova si sednul vedle mě a já se mu sesunula do náruče. Maxi byl můj kamarád, byl tady, když jsem ho potřebovala, nabídnul se, že mi pomůže s mojí skladbou, a potom, co jsme ji dokončili jsme si napsali náš vlastní duet. Věděla jsem, že mu můžu důvěřovat. Tušil, že se něco děje, ale nevěděl co. A já věděla, že v jeho náručí jsem v bezpečí. Ale cítila jsem se zvláštně. Ale takovým tím krásným způsobem. Což bylo zvláštní, ani s Marcem, ani s Tomásem jsem nic takového necítila. Nevnímala jsem to, brala jsem to jako důsledek mého rozrušení.. Alespoň do doby, než jsem na rameni ucítila jemný kmitavý pohyb Maxiho palce, zanedlouho jsem jeho dotyk cítila přes šaty i na zádech. Hladil mě. Jasně, snažil se mě uklidnit, ale bylo to příjemné. Zanedlouho po jeho pohlazení jsem ve vlasech ucítila jeho polibek. Ale pořád jsem tomu nepřikládala moc velkou pozornost.. Když jsem se od Maxiho asi po pěti minutách odtáhla, jen jsme se vzájemně koukli do očí. Seděli jsme na lavičce naproti sobě, já si utírala slzy. Maxi spozoroval jednu zatoulanou slzu.. Jemně mi položil ruku na tvář, a palcem mi ji něžně setřel. Při tom se naše oči střetly, jeho oříškově hnědé oči rentgenovaly ty moje, a Maxiho roztomilý, ale ustaraný obličej s nepatrným náznakem úsměvu udělal své.. Naše rty se bez varování spojili v polibek, který vypadal spíše jako sourozenecká pusa na dobrou noc. Odlepili jsme se od sebe a zůstali s pohledem upřeným do očí toho druhého sedět na lavičce. Ale síla okamžiku udělala svoje, a naše rty se opět setkali. Ale tentokrát už byl polibek delší a romantický. Seděli jsme na lavičce, kolem nás rozkvetlé stromy, naše ruce se pomalu setkaly a naše prsty se propletly, automaticky jsme se přisunuli blíž k sobě. A tuhle romantickou chvíli podpořil jemný déšť. V té chvíli jsme se od sebe odlepili a začali se smát.
''Jdeme?'' naznačil Maxi hlavou, že bychom měli zpátky do Studia. A i když jsem tenhle polibek připisovala té zmatečné chvíli a tomu, jak zle jsem se cítila, moc dobře jsem věděla, že je v tom něco víc. Maxi už se zvedal, ale já ho stáhla na lavičku zpátky. Ještě jednou, ještě jednou jsem chtěla ochutnat jeho rty, tentokrát smáčené deštěm. Naklonila jsem se k němu a naposledy ho políbila.
''Teď můžeme jít.'' vstala jsem a kývla na Maxiho. To, co se stalo v parku, zůstane v parku, myslela jsem si. Kdybych jen věděla, jak moc se pletu....
Vrátili jsme se do Studia. Maxi se vydal ke klukům a já směrem ke skříňkám za Vio a Cami.
''Byla jsi venku v tom dešti?''
''Jo, ale když jsem vyšla ze Studia, tak nepršelo.''
''A kam jsi tak odešla a nepotkala jsi Maxiho? Vyšel hned za tebou.''
''Potřebovala jsem na vzduch.''
''Kvůli Marcovi?''
''Nechejte to být holky. A ne, nevím, kde je Maxi proč?''
''Ne, jen tak. Ale přijdeš mi najednou nějaká veselá, copak?''
''No, asi se s Marcem udobřila, ne?''
''Ne tak docela, nemluvila jsem s ním. Nevím, kde je...''
''No, ale jsi nějaká šťastná..''
''Asi našla svůj zelený puntík.'' řekla Via a pohledem naznačila, že kousek od nás stojí Broadway.
''Na to zapomeňte!'' řekla rázně Camila a odešla.
''No jistě Camilo..'' pronesly jsme s Vio společně. Via se potom vydala směrem k taneční učebně, já se taky vzdalovala, když v tom..
''Nikdy mi neodpustí, co?'' řekl Broadway a smutně se sesunul na lavku před hudební učebnou. Bylo mi ho líto, přecejen jsme přátelé a nechat ho tam jen tak sedět? Šla jsem k němu, sedla si vedle něj a chytila ho za ruku, kterou měl položenou těsně nad kolenem. Broadway se na mě jen smutně podíval.
''Už Ti dávno odpustila.'' usmála jsem se na něj.
''To říkáš jen proto, abych se cítil líp.'' řekl Broadway a chtěl se mi rukou vytrhnout. To jsem mu nedovolila, stiskla jsem ho silněji.
''Ne, je to pravda. Broadwayi, ona se na Tebe nezlobí. Jen ji mrzí, že jsi ji nevěřil natolik, aby jsi narovinu řekl, že v tom klipu budou jiný holky.''
''Ona nevěřila mě...''
''Mám ti připomínat toho režiséra? Taky jsi ji zrovna nevěřil, když spolu mluvili...''
''Jenže ten režisér byl....''
''Víš, budu upřímná. Ty jsi sympatický a milý Brazilec, tanec máš v krvi. Jsi milý, citlivý a přátelský. Jsi vtipný a umíš vařit. Každá holka by Tě chtěla. Nebo jsi zapoměl, že i já a Camila jsme se o tebe zezačátku praly?''
''Takže se bála, že ji podvedu...'' tentokrát se mi už Broadwaay vytrhnul.
''Ne, bála se, že si tě některá z těch holek omotá kolem prstu, prostě pro ni bylo těžké se dívat, jak se otáčíš kolem jiné. Žárlila, a to lidi, kterří milují, prostě dělají..'' řekla jsem Broadwayovi, pohladila ho po rameni a odešla do hudební místnosti na hodinu s Pablem.
''Tak jo, Francesco, mohla by jsi nám zazpívat tu skladbu, na které jste spolupracovali s Maxim?'' vyzval mě Pablo. Moc se mi nechtělo, o tom, co se mezi mnou a Maxim stalo v tom parku jsme nemluvili, ale já se cítila zvláštně, cítila jsem mezi námi zvláštní napětí.. Maxi šel dva kroky předemnou a já se neochotně plížila za ním, když v tom jsem na druhé schodku podjela a padala dolů. Viděla jsem jen to, jak tvrdě dopadnu a přála jsem si, aby to moc nebolelo, bylo mi jasné, že se před spolužáky natáhnu jako rozplácnuté vejce, zavřela jsem oči a modlila se, ať si něco nezlomím. Ale tvrdý pád nepřišel, opatrně jsem otevřela jedno oko a před sebou viěla Maxiho obličej, jen pět centimetrů před tím mým. Stál zády ke spolužákům a jeho levý loket zakrýval moji hlavu. A já se neovládla, nedokázala jsem zkrotit svoji touhu a Maxiho znovu políbila. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem Maxiho oříškové oči a obličej vyděšeného Pabla. Velice rychle jsem zase byla na nohou.
''Francesco, jsi v pořádku?''
''Jojo Pablo, nic mi není. Jen na ty boty ještě nejsem zvyklá, mám je na sobě poprve.''
''V pořádku. Hlavně, že se Ti nic nestalo..''
Usmála jsem se na Pabla, a vystoupala na pódium. Maxiho nataženou ruku jsem ignorovala. Odzpívala jsem si svoji skladbu, vyslechla si Pablovu pochvalu, ale i jeho rady a odešla jsem.
Zastavila jsem se až v jedné menší učebně s piánem, stála jsem zády ke dveřím, ty se najednou zabouchly a já se vyděšeně otočila.
''Maxi! Co to děláš?''
''Fran, co se to stalo?''
''Co by se mělo stát?''
''Na tom vystoupení. Nebylo to botama, viděl jsem je na tobě už několikrát..''
''Maxi nechej mě.''
''Až mi řekneš, co se stalo. Nespadla jsi kvůli botám..''
''Fajn, fajn Maxi, jak chceš. Chceš vědět, proč jsem upadla? Fajn, tady je pravda. Kvůli tobě.. Hodinu předtím jsme se líbali v parku, mělo to být nevinný, ale nebylo. Nemluvili jsme o tom, stalo se to a mi to přešli, jakoby nic.. Byla jsem nervózní, proto jsem upadla..'' vykřikla jsem na Maxiho a utekla.. Běžela jsem domů. Věděla jsem, že jsem na Maxiho vyjela bezdůvodně, vždyť jsem to byla já, kdo ho dvakrát políbil, chtěla jsem se zastavit, ale nemohla jsem. Doběhla jsem domů, vběhla do pokoje, praštila sebou na postel a spustila vodopád slz..
Proč? Proč mi s Maxim bylo tak krásně? Proč jsem měla, a pořád mám, tu nesdolnou touhu ho políbit? Proč jsem na něj byla tak zlá?
Zavřela jsem oči a usnula. Vzbudil mě až zvuk zvonku. Vstala jsem z postele a šla otevřít. Až u dveří jsem si všimla rozmazané řasenky, rychle jsem si ji setřela a otevřela.
''Slečna Cauviglia?''
''Ano''
''Pro Vás.'' řekl pošťák a předal mi kytku. Byla růžovo-červená v průhledném alobalu. Poděkovala jsem a zavřela dveře. Uprostřed té malé kytky byla obálka, a na ni červeným fixem moje jméno. Otevřela jsem ji a přečetla vzkaz.
,,Omlouvám se, už se to nestane. Maxi''
Hned mi bylo jasné, odkud vítr vane. Nazula jsem si tenisky a běžela do Studia. Jenže, koho se mám zeptat na Maxiho? Holky by začaly šťourat a kluci měli hodinu s Gregoriem.
No jasně, Andres!
''Andresi ahoj, prosítě nevíš kde je Maxi?''
''U Leona v garáži. Říkal, že potřebuje něco dodělat, a nechce být rušený. Proč?''
''Díky Andresi, děkuju!'' řekla jsem, dala Andresovi pusu a utíkala k Leonovi do garáže.
Když jsem přišla ke garáži, otevřela jsem dveře a uviděla udiveného Maxiho, který se na mě díval, jako kdybych snad byla mimozemšťan.. Rozběhla jsem se k Maximu, stoupla si těsně před něj a ruce spojila za jeho krkem..
''Fran, co to...?'' vykoktal ze sebe Maxi.
''Nikdy jsem neřekla, že nechci, aby se to stalo znovu.'' Maxi pořád nechápal. Ruce jsem za jeho zády spojila pevněji, tím jsem ho přiměla se přiblížit, když byl u mě dostatečně blízko, přisunula jsem se hlavou blíž a věnovala mu dlouhý polibek. Maxi se neodtáhnul, pochopil.. Chytnul mě rukama kolem pasu a přitáhl si mě k sobě nejblíž, jak jen to šlo.. Nevnímali jsme nic, jen jeden druhého.
''Ehm ehm, neruším?'' vyrušil nás Leonův hlas. S Maxim jsem se od sebe kousek odtáhli.
''Klidně pokračujte, jen jsem si přišel pro kytaru.'' pronesl se šibalským úsměvem Leon a odešel. S Maxim jsme se na sebe podívali, rozpojili se a usmáli se na sebe.
''Jdeme?'' kývla jsem na Maxiho. Ten šel bezeslov ke mě a vlepil mi další polibek.
''Teď můžeme.'' řekl, naše prsty rukou se propletli a společně jsme se vydali ke Studiu.

Do Studia jsme vešli ruku v ruce, všichni se za námi otáčeli, když jsme došli k učebně zpěvu, kde jsme měli hodinu s Angie..
''Můžeme?'' zeptal se mě Maxi.
''Jdeme!'' pokynula jsem a společně jsme vešly. Nikdo z našich spolužáků to nechápal, všichni na nás koukali s otevřenou pusou. Z rohu na nás mával Leon s Violettou, která už to věděla taky, u klavíru se pusinkovali Camila s Broadwayem a o kousek dál se k sobě tulili Naty s Diegem. Další pár, ze kterého byli všichni na větvi, ale já to tak trochu tušila. Když jsme se všichni pozdravili a my s Maxim dovyprávěli náš příběh o tom, jak jsme se dali dohromady, přišla Angie a hodina zpěvu mohla začít.

Algo se enciende del nuevo!!