Paralelní realita

Láska je.... Láska!

Ráno jsem jako vždy vešla do Studia s Leonem, ale už to nebylo takové, jako kdysi. Před pár lety jsme to byli my dva, koho se všichni obávali. Byli jsme těmi vlky a vůdcemi. Dnes je všechno jinak, a náš vztah taky. Náš vztah byl nestálý, hádali jsme se a rozcházeli, zase se dávali dohromady.. Už to nebylo jako dřív. Naše pozice teď tak trochu přebrali Gery s Alexem. Byli párem Studia a snažili se jít každému příkladem a já si uvědomovala čímdál víc, jaká jsem byla. Jejich chování se mi hnusilo a Leonovi taky, jenže časem se k nim připojila i Matylda, která získala stipendium díky Maximu. Naty byla na prášky, a já se nedivím. Maxiho miluje, a on dělá tohle. On a matylda spolu chodí a Naty denně brečí. I Violetta s ním mluvila, ale nepohne s ním nic.

A ani můj vztah nebyl růžový. Minimálně ne ten s Leonem. Zato můj vztah s Violettou se den ode dne lepšil. Možná to bylo i proto, že já a Via jsme byly sestry. Její táta si vzal mojí mámu a společně jsme tvořili rodinu. Po tom, co se Violetta rozešla s Diegem, uzavřela se doma a žádného kluka nechtěla vidět. Navíc u nás doma skoro bydlela i Naty, která nedokázala přestat myslet na Maxiho. Jednu dobu dokonce uvažovala o odchodu ze Studia, ale s Vio jsme ji nakonec přesvědčily, že má zůstat. Byly jsme jí nápomocny. A můj vztah s Leonem? Ten se řítí do propasti, ale tentokrát už nadobro.

''Ludmilo, jsi v pohodě?'' zeptala se mě Via, když mě viděla brečet v pokoji.

''Ne. Všechno.. Všechno je špatně Vio.''

''Zase jste se rozešli?'' řekla Via a objala mě.

''Definitivně. Neustále jsme si jen ubližovali, nemělo to smysl.'' Via už nic neříkala, místo toho začala zpívat..

,,Quién le pone límite al deseo

cuando se quiere triunfar.

No importa nada.

lo que quiero

es cantar y bailar.

La diferencia esta aquí dentro

en mi circuito mental.

Soy una estrella destinada a brillar.''

Nakonec jsme zpívaly obě, zlepšilo mi to náladu a zase jsem se smála. Najednou nás vyrušilo klepání na dveře.

''Můžu dál?'' ozval se mužský hlas. S Violettou jsme hned poznaly, že je to Maxi.

''Co chceš?'' křikla na něj Violetta.

''Můžeme si promluvit? O samotě?''

''Ludmila je moje sestra, můžeš mluvit před ní.''

''To je v pohodě, nechám vás.''

''Máš pět minut Maxi.''

''Před půl hodinou mi volal Federico. Říkal, že se vrací do Buenos Aires.''

''Já vím, mluvila jsem s ním včera. Myslela jsem si, že mi chceš říct něco jinýho..''

''Ludmila to ví?''

''Ne, Federico mě prosil, abych jí nic neříkala.''

''To není správný.''

''Víš co Maxi, nechej laskavě na mě, co je správný a co ne. Ludmila je moje sestra, ne tvoje! Kážeš mi tady, co je a co není správně, ale sám děláš obrovskou chybu.''

''Jen jsem chtěl...''

''...odejít?'' zjevila se ve dveřích Ludmila. Maxi už nic neříkal, ale v jeho očích jsem viděla, že chtěl ještě něco říct, že ho něco trápilo. A mě trápilo, že jsem se k němu zachovala takto. Ale před Ludmilou jsem nechtěla dát nic znát.