Paralelní realita

Zamilovaná Rose

Možná jsme se nikdy neměli potkat...

Tuhle větu si v poslední době, kdy myslím na Charlieho říkám čímdál častěji. Co když naše seznámení byla chyba? Co když všechno to, co se mezi námi odehrálo, se vlastně stát nemělo? Nadruhou stranu, jsem za to vlastně ráda.. Jsem zmatená, a nevím co mám dělat, ale podvědomí mí říká, že to vlastně vím...
Co se to děje? Proč vždycky, když všechno vypadá tak dobře, se musí všechno pokazit? Proč mám jednou pocit, že se mnou Charlie být chce, ale podruhé mi přijde, že jsem pro něj jen přítěží?
Přitom celý tento příběh začal úplně nevinně....

Když jsem Charlieho poznala, byl to pro mě jen opilec a ubožák, kterému šlo jen o to, aby mě dostal do postele. Jenže čím víc jsem ho poznávala, tím víc jsem v něm viděla lepšího člověka. Po nějaké době už to pro mě nebyl jen nějaký opilec, získala jsem nový pohled, začala jsem na něj koukat jinýma očima. Prožila jsem s ním spoustu věcí, byla zatažena do jeho problémů, poznala jeho trápení, udivěla jsem jeho život z druhé strany, zjistila jisté věci a pochopila, jaký ve skutečnosti je, a proč takový je. Stal se pro mě něčím víc. Ikdyž to mezi námi nikdy nebylo snadný, ikdyž jsem spíš byla ta stíhačka, na kterou by Charlie nejradši vydal zatykač se zákazem přiblížení, ikdyž jeho známí a kamarádi se mi smáli,  a někteří ze mě srandu mají asi dodnes.... Čas je čas a plyne rychle, a já začala chápat, že ne všechno musí být tak, jak se na první pohled zdá...

Bylo to v září, tak půlroku po tom, co jsme si začali psát, tedy znovu psát. Byla jsem jeho princeznou, dešťovou vílou, psal mi, ikdyž jsem věděla, že je unavený, vždycky si našel chvilku na to, aby mi napsal. Ať už si stěžoval na práci, život, nebo mi napsal prostě jen proto, že jsem mu chyběla. Rána pro mě měla větší hodnotu, když jsem viděla zprávu od něj, den byl veselejší... Jednou mi napsal, jestli k němu nechci dojít, já byla zrovna s kamarádkou ve městě, ale i tak jsem mu odepsala, že ho ráda uvidím. Kamarádka to pochopila, věděla, co k Charliemu cítím a pochopila, že i ta chvilka, kterou s ním můžu strávit, pro mě znamená hodně. Bylo to poprve, co jsme spolu byli sami, a bylo to něco neuvěřitelného. Jenže od té chvíle se všechhno začalo kazit.Já to všechno začala brát až moc vážně, začala jsem se chovat jako stíhačka... Ano, všechno se pokazilo kvůli mě, já dělala chyby, já se neuměla chovat. Byla jsem trapná, uháněla jsem, stíhala... Bohužel, uvědomila jsem si to pozdě. My dva jsme prošli spoustou hádek, trapných situací, lživýh pomluv.... Byo toho až moc. Kamarádka, tedy přesněji, člověk, o kterém jsem si myslela, že kamarádka je, ale s pohledem zpátky vidím, že nebyla... Ta, která měla stát při mě, a radit mi, spíš dělala všechno proto, aby to neklapalo, ale já dělala chybu v tom, že jsem jí věřila, a že jsem ji řekla spoustu věcí, o kterých jsem měla mlčet. Všechno tak nějak vyvrcholilo ke konci ledna, možná začátkem února, kdy přišla hádka, a já měla pocit, že je všechno pryč, že už se to nedá vrátit zpátky, ale stačily dva týdny odloučení, a vše bylo zase v nejlepším pořádku. Já a Charlie jsme si spoustu věcí vyříkali, já přestala Charlieho řešit s kýmkoliv jiným, a mezi námi to lepší, než kdy dřív.
Jenže jak se říká, vždycky se najde někdo, kdo Vám to přát nebude, a bohužel se našel. Člověk, kterého jsem si celkem oblíbila a začínala ho považovat za kamaráda, se ukázal jako sobec a ten největší hajzl, když si vymyslel tu nejhorší lež, kterou mohl.. Nejen, že rozhádal mě a Charlieho, ale taky mě a moji dobrou kamarádku, a pokoušel se mě rozhádat s dalšími lidmi. Bohudík mám to štěstí, že ne každý té lži věřil, spousta lidí stálo při mě, i když mě a Charlieho to opět rozhádalo. Dva týdny jsem žila ve strachu, stresu a trápení. Přemýšlela jsem, proč to ten člověk udělal, a jak se mu pomstít, ale pochopila jsem, že bude lepší to nechat na karmě.
Možná i proto, že jsem v té době řešila svůj zdravotní stav, který se najednou ocitl v úplně jiných hodnotách. Řekla jsem si, že teď je pro mě přednější být zdravá a bojovat s tím, co jsem si myslela, že mě nikdy potkat nemůže. Možná i tohle mi otevřelo oči. Člověk začne přemýšlet a chovat se jinak, když mu něco ohrozí zdraví. A myslím si, že ikdyž hodně lidí by se z tohoto sesypalo, já to ustála, a kupodivu mi to i dost pomohlo, nejen s přehodnocením dosavadního života, ale i s pohledem na určité lidi.
S Charliem jsme si to nakonec nějakým způsobem vyříkali, a začali se zase, relativně, normálně bavit.

Ani nevím, kdy se to stalo, a vlastně ani nevím, proč jsme se tak pohádali, jestli to bylo kvůli tomu výmyslu, nebo kvůli tomu, že jsem se mu snažila vysvětlit, jak to bylo... No snažila, v té chvíli mi to tak nepřišlo, ale když se podívám zpět na ten večer tak vím, že jsem to přehanala.. Jenže jediné co jsem chtěla bylo, vysvětlit mu, že bych nikdy v životě nic takového neřekla ani ze srandy... Byly to dva týdny ignorace, jeho ignorace, mého trápení a mých slz. Někdy jsem byla v pohodě a říkala si, jak je mi to jedno, ale stačil  jediný okamžik, kdy jsem ho viděla a věděla jsem, že si sama sobě lžu. Nevím, čím to je, možná si lžu doteď, když si říkám, jak jsem v pohodě, když se vidíme, bavíme se, ale jakmile dojdu domů zjistím, že to tak není. Že nechci nic víc, než Charlieho vidět a obejmout ho, že asi opravdu nedokážu být tou bezcitnou a chladnou potvorou, na kterou si přede všemi tak ráda hraju, že moje city jsou možná hlubší. Že mezi mnou a Charliem možná je něco víc..
Jeden náš společný kamarád mi v jednom hovoru řekl, nevím už jak přesně, ale něco ve smyslu toho, že Charlie je se mnou na jednu stranu rád, a já vím, že mě má rád, ale na druhou stranu si potom prý stěžuje, že ho já otravuju. Slovy toho známého, Charlie sám neví, co chce, a to mě možná plete ještě víc. Ne, že bych to nevěděla. Já vím co cítím, vím, co chci, a ikdyž mám někdy pocit takový a jindy onaký,....
Asi je jedno, co si kdo myslí, a co kdo říká. Nikdo, nikdo kromě mě a Charlieho neví o našem vztahu, ať už je jakýkoliv, víc, než my dva. Jen my dva víme, co se mezi námi stalo, co jsme si řekli, jen já vím, co jsem s Charliem prožila. Největší ironií, nebo paradoxem je to, že ať už mezi náma proběhla jakákoliv hádka, spor.. My dva jsme se vždycky dokázali nějak usmířit, vždycky jsme k sobě našli cestu zpátky, i když už to vypadlo, že je to naprostý konec.. Možná i to, něco znamená..

Pravdou je, že si nedokážu představit, že bych měla být s někým jiným, neumím si představit, že bych měla začít vztah s někým cizím, novým, jiným... Možná nechci začínat od začátku, možná se bojím, že se zase budu takto trápit, možná mi to takhle vyhovuje, možná pořád naivně věřím v happy end, který se možná konat nebude... A možná Charlieho miluju víc, než si sama připouštím...
Ale ať už tohle všechno dopadne jakkoliv, ať už to bude mít konec jakýkoliv, tak já vím, že Charlieho budu milovat vždycky.

On pro mě bude tím prvním losem, tím, jehož jméno, jehož každé slovo, každý okamžik strávený s ním, každé místo, kde jsme společně strávili nějaký čas, ať už minuty nebo hodiny.. Všechno, co se mezi námi odehrálo, ať je to jak chce dlouho, ať je to pozitivní nebo negativní, každý pohled, který on zapoměl, každé slovo, které si nepamatuje, že řekl, každý dotyk a pohled jeho krásných hlubokých očí.. Já si tohle všechno budu pamatovat navždy, protože pro mě tohle všechno znamená mnohem víc...