Roommates [Kuchanek]

VI.

"Už mi neutečeš" ušklíbl se. Shit. Nějaká šance tu přeci musí být ne? Vyplašeně jsem na něho zíral a zamrkal. Určitě na něho musí platit něco po čem by mě nechal být no ne?

"Jiříčku" ušklíbl se a já skoro zaklel. Takže být milý na něho asi moc nefunguje. Shit.

"Myslíš, že když na mě budeš pár sekund hodnej, tak tě jako nějaká zkurvená dobrá víla pustím? To jsi tedy na pěkném omylu, hošánku. Já s tebou mám plány" už byl skoro u mě a já začínal panikařit.

Nezabil by mě ne? Že ne? Určitě mě na to moc miluje, aby mě zabíjel.

"Jaký plány? Nejsi doufám na nějaký BDSM ne? Žádnou smlouvu s tebou podepisovat nebudu, jsi mi odporný!" Vypískl jsem, když se jeho ruce objevily vedle mé hlavy.

Shlížel na mě a to bylo něco, co se mi ani za mák nelíbilo! Nemá na mě takhle co koukat. Není nic víc než já.

Snažil jsem se narovnat, ale moc mi to neumožňoval, tak jsem radši zůstal tak kde jsem byl, lepší než se ho nějak zbytečně dotýkat, to bych nemusel přežít.

"BDSM? Co tě nemá, baby. Tohle bude něco, co se ti nemá líbit." Ušklíbl se. No můžu se pozvracet hned teď?

"Mně se od tebe nebude líbit všechno. Nechtěl bys jít o něco dál ode mě? Nechci od tebe nic chytit" zabručel jsem.

"Moc dobře víš, že mě chceš mnohem blíž, než jsem teď, stačí aby sis to tady" poťupal mi na hlavu "uvědomil a bude všechno v pořádku".

"Haha, nikdy. Já jsem naprosto uvědomělý a vím, že v tvojí blízkosti mi vyskakuje vyrážka" snažil jsem se ho od sebe odstrčit, ale ani se nehnul, byl jako skála. Doprdele. Jediné čeho jsem docílil bylo to, že se ke mně natiskla ještě blíže. No ale fuj.

Nesnášel jsem cítit to jeho pevné, horké, vypracované tělo na svém. Teda co to melu? Žádné pevné ani vypracované, řekl bych že mu lehce nabíhají kila nahoru a vytrácejí se mu svaly.

"Přestaň se na mě kurva tolik lepit! Řekl jsem ti to v noci a říkám ti to zase. Pořád to ten tvůj pidi mozek nedokáže zpracovat?" Zavrčel jsem. Bylo mi to tak moc nepríjemný. Copak nezná osobní prostor? Tak kilometrovej by stačil.

"Ty víš, že se ti to líbí. Přestaň mě odstrkovat, toužíš po mně a já ti to vidím na očích. Nebraň se tomu a poddej se mi. Nebudeš litovat" žvatlal a já měl chuť mu vrazit koleno do mezi, to už by ho donutilo ode mě odstoupit.

"Já s tebou nic nechci! Šukej si ty svoje roztažnožky, já nejsem k mání!" Zavrčel jsem na něho. Bylo to už podruhé, co se na mě snažil něco zkoušet no a jak sami vidíte, zas a opět neuspěl. Nikdy neuspěje, chce mě jenom do toho svého seznamu a já v něm velice rozhodně odmítám být.

Nebudu další z jeho zářezů, nebudu ho prosit, aby mě uspokojil, na to mám svojí ruku a nebo si najdu někoho v klubu. Zase tak náročné to není.

On by mě ale stejně ani nedokázal uspokojit. Jen tak pro pořádek.

Ale zajímalo by mě, jak dlouho to na mě ještě hodlá zkoušet, než mu dojde, že u mě nemá nejmenší šanci.

No asi hodně dlouho.

"Ale baby, já chci tebe. Mezi tvými nožkami bych byl velice rád" slizoun jeden slizskej! To nemá ani trošku sebezáchovy? Nabízí se jako levná houska na krámě.

"Nech mě, Jirko. Víš moc dobře, že o tebe nemám zájem. Prostě to vzdej, můj názor se nezmění. Nikdy s tebou nic mít nebudu!" Zamračil jsem se. Proč to prostě nedokáže pochopit?

"Za zkoušku nic nedáš. Nemusíme spolu chodit, můžeme bygzjen kámoši s výhodami" ušklíbl se. Panebože. Poslouchá se vůbec?

"Nechci s tebou mít společného vůbec nic, stačí že jsme spolubydlící, to už je až až" odvětil jsem mu.

"Au. Nebuď tak zlý, mohlo by mě to ranit" ublíženě na mě shlížel. Já bych mu nejradši dal přes hubu.

"Tak by to aspoň splnilo svůj účel" snažil jsem se kolem něho nějak prosmýknout, ale on byl pevně rozhodnutý mě nepustit. Šmejd jeden.

Jednou jsem s ním spal v posteli a on už si myslí, že si jako může dovolit všechno? No tak to teda rozhodně ne!

"Tolik nevraživosti, urážek, klení, proklínání, vražděných pohledů a spřádání nepříjemností... Baví tě to?" Otázal se. Vážně se musí ptát? To to není dostatečně vidět?

"Jo rozhodně mě to baví" spokojeně jsem se na něho zazubil.

"Víš, nikdy jsi mi nedal ani šanci, hned od začátku jsi na mě byl takový, jaký jsi byl, i když jsem se vážně snažil, abys mě měl rád, chtěl jsem nejen spolubydlícího, ale i kámoše, jenže ty jsi mě hned zavrhl.." chce se tu snad začít litovat? Jeho prsty se dotkly mé tváře a já sebou škubl. Nechtěl jsem, aby na mě sahal. S tím kolik lidí ohne bych se nedivil kdyby měl hned několik nemocí.

"Ani jsem ti tu šanci nemusel dávat, vybarvil ses hned. Jsi jenom arogantní kokot, kterej si myslí, že mu každej padne k nohám a posere se z něho. Myslíš si, že jsi něco víc, přitom jsi jen osina v zadku, jsi nic. Ty i ti tvoji rádoby kamarádi, nejste nic. Bez peněz, hezkého ksichtu a drahého oblečení byste byli nuly. Takovým lidem jako jsi ty nemá cenu tu šanci dát. Přestaň se zajímat o mě nebo o můj život a laskavě mi nechoď na tréninky a už vůbec nechtěj do stejného týmu. Nikdo tě tam nechce!" Vrazil jsem mu facku, využil chvilky překvapení, vysmekl se mu a během chvíle za sebou zabouchl hlavní dveře.

Možná to bylo lehce kruté, ale byla to pravda, nic než pravda. Nebylo to fér, že měl všechno jako na zlatém podnose. Nezasloužil si to, nevážil si toho.

Bylo potřeba, aby mu to už konečně někdo řekl. Možná jsem to mohl podat jemněji, mohl jsem zvolit jiná slova, ale v tu chvíli jsem moc nepřemýšlel.

Prostě jsem vypouštěl slova, jež mě pálila na jazyku už pěknou dobu.

No ale otázkou zní: Co teď?

~~

Konečně jsem se dokopala k tomu dopsat další kapitolu, snad se tu najde ještě někdo, kdo o tenhle příběh bude mít zájem.

Love you guys.