Roommates [Kuchanek]

III.

"Hele někdo tě přišel podpořit" houkl na mě Špaček na ranním tréninku. Právě jsme se rozbruslovali, když dveřmi prošel někdo, koho bych tu nikdy za boha nikdy nečekal a koho jsem tu asi ani nechtěl. Jaký asi, určitě.

Samotný. Jiří Kulich. Můj hodně nedokonalý spolubydlící. Miluju. Fakt. Vážně mu nestačí, že mě buzeruje doma? On mě musí přijít buzerovat už i tady? Ale tak aspoň uvidí, jak se správně hraje hokej, že jo.

"Zas tenhle idiot" zamumlal jsem a nešťastně se rozhlédl okolo na svoje hráče. Nemohl přijít za mnou, nevěděl, kdy mám tréninky, nikdy jsem mu to neříkal, tudíž tu musí mít nějakého kamaráda, na kterého se přišel podívat a o mně, že tu budu, vůbec nevěděl.

Jenže ať jsem se rozhlížel, jak jsem se rozhlížel, tak nikdo si jeho přítomnosti byť ani kapku nevšiml. A co hůř. Kulich koukal rovnou na mě. Jujda. Tak tu asi bude kvůli mně, ale proč? Kvůli tomu včerejšku? Tedy, nic se nikdy nestalo!

Chtěl jsem ho vyfakovat, ale až pozdě mi došlo, že mám rukavice a že to nebude tak snadné, takže to vypadalo, jakobych mu zamával a co myslíte, že udělal on? Už jsem říkal, že je debil, takže mohl udělat jen jednu jedinou věc, kterou by každý debil udělal.

Zamával mi nazpět celý rozjařený a s úsměvem pomalu přes celý ten jeho odporný ksicht. Panebože, to bude ale dlouhý trénink. Ještě, že dneska ho chce trenér zkrátit jen na hodinu. Až konečně začneme hrát, nebudu mít čas přemýšlet.

"Idiot jeden" zavrčel jsem a čekal kdy se konečně ukáže trenér. Jenže to jsem nečekal, co se stane. Trenér přišel, ale místo toho, aby šel za námi, tak si s Kulichem začal celý nadšený povídat. Co to kurva?

"A máme tu zápletku, dámy a pánové" zavrkal vedle mého ucha Svozka a já ho měl v tu chvíli chuť praštit. Jaká zápletka. Prostě se zná s naším trenérem, trenér ho pozval, aby mu chudákovi ukázal, jak se hraje hokej, to je celé. Už to potřebovalo, aby to někdo udělal.

"Kluci, pojeďte za mnou" mávl na nás a my tak učinili. Co nám právě chce říct? Doufám, že se to nebude týkat Kulicha, že nám chce říct jen, co máme dělat, aby si s Kulichem mohl promluvit o tom, co viděl, že by se z toho měl poučit, vysvětlí mu jak na to a vyhodí ho tady odsud.

"Kluci, chtěl bych vám někoho představit. Možná ho někteří znáte. Představuji vám Jirku Kulicha. Radostná zpráva, kterou vám mohu právě teď říct je ta, že tady Jirka ode dneška patří do našeho týmu" přesně v tu chvíli, kdy to trenér dořekl, jsem zamrzl a snažil se zpracovat to, co jsem právě slyšel. Řekněte mi, že jsem jen hluchý, prosím. On a v mém týmu? Jen přes moji mrtvolu. Stačí, že ho musím přežít doma.

"Trenére, ale proč? Je nás dost, nepotřebujeme nové hráče, vystačíme si s tím, co máme" protestoval jsem, když můj mozek informaci zpracoval a rozhodl o tom, že se mu prostě nelíbí a že se nevzdá bez boje. Ten idiot na mě mrkl a já ho zpražil vražedným pohledem.

"Důvod je naprosto jednoduchý, milý Suchánku, vím, že máme dost hráčů, ale nikdy neškodí mít dalšího v záloze ne? Navíc tady Jirka je dobrý hokejista a veřím, že díky němu budeme ještě lepší." odpověděl mi trenér. Dobře to beru, hráčů v záloze nikdy není dost, nikdy nevíte, co se může stát, protože hokej není procházka růžovým sadem, stačí malá chybička a jste v hajzlu, ale proč zrovna tenhle kokot??

"Rádi ho tu uvítáme, trenére. Bude s námi hrát už dneska nebo až příště?" optal se dychtivě Špáča a já se na něho nevěřícně a zároveň naštvaně podíval. Cože to právě vypustil z úst? Tohle si říká můj kamrád? No tak to asi jako ne! To je vrchol toto.

"Jsem rád za tvoje nadšení, Špáčo, ale dneska se k nám ještě nepřidá, musí ještě vyřešit všechno se svým starým týmem, ale tak za dva týdny by se k nám už připojit mohl" díky bohu, dva týdny klidných tréninků.

"Teď si běžte zahrát a ne že to budete flákat, pořád vás vidím, já musím ještě tady s Jirkou něco dořešit" popohnal nás trenér, abychom tam jen nestáli a nelelkovali, proti čemuž jsem absolutně nic neměl, že ano.

"My dva si budeme vážně promluvit jako" ukázal jsem na Špačka, který radši dělal, že mě ani neslyší. No počkej, já ti ještě ukážu, ty holomku!

Zajel jsem do brány, načež jsem se začal protahovat, jako vždycky před zápasem. Protažení svalů vážně pomáhá.

Kluci se rozhodili do dvou týmů, střihli si o to, který tým bude mít jakého brankáře. Špaček si jako totální srab radši vybral Krále.

Začali jsme hrát a dokud se k nám nepřidal trenér s tím, že už všechno s tím idiotem dořešil, cítil jsem v zádech jeho pohled.

Jen ať se kouká kokot jeden.

~~

"Můžeš mi kurva vysvětlit, co to jako dneska doprdele mělo znamenat, ty kreténe?" Vyštěkl jsem jen, co jsem za sebou zavřel dveře. Jsem milej, já vím.

Až později jsem si všiml, že tu má ty svoje idiotský kámoše, kteří ně právě teď pobaveně sledovali, zatímco Kulich jen seděl a koukal na mě.

"Já čekám na vysvětlení, kokote. Hezky si zase vezmi těch 5 švestek a táhni odkud jsi přišel, v mým týmu hrát nebudeš" zavrčel jsem a zdekoval se k sobě do pokoje, nevšímajíc si pohledů několika párů očí, ať už na mých zádech nebo na mém celectěném pozadí.

Jen ať si čumí, já vím, že mám dobrý zadek.

~~

"Páni, ten byl pěkně naštvaný, a taky pěkně žhavej, divím se, že jsi po něm ještě nevystartoval" vypustil z úst Prčík.

"Jo včera k tomu nebylo daleko, ale víš jak, ještě pořád si myslí, že je 100% straight " zasmál jsem se a kluci spolu se mnou. Jen malá hrstka hokejek je čistě straight a i ty o tom sem tam pochybují.

"A navíc tě očividně moc nemusí." Objasnil Galvas, jakoby to nebylo všem jasné. On byl vždycky takovej trošku pomalejší, ale i tak ho mám rád.

"Nebojte kluci, všechno bude jinak za pár týdnů"

~~

Konečně jsem se taky dokopala k tomu dopsat i sem kapitolu.