Roommates [Kuchanek]

I.

Začneme tam, kde to všechno začalo, logicky.

Hledal jsem bydlení, chtěl jsem se osamostatnit od rodičů, mít vlastní byt, mít vlastní klid, jenže všechno bylo pro jednoho člověka dost drahé, i když hraju hokej a o peníze vážně nouzi nemám.

Proto jsem se rozhodl, že se zkusím kouknout po inzerátech ohledně spolubydlících, abych nemusel platit tolik. Chyba číslo jedna.

Chyba číslo dvě byla ta, že se mi líbil nejvíc inzerát, který podal jistý Jiří Kulich, adresu jsem znal. Tou ulicí jsem si to vždycky, den co den, zkracoval na tréninky.

Bylo to pro mě přímo ideální. Měl bych to blíž na stadion a jako třešnička na dortu je to tam krásné a dobrý výhled. Přesně proto jsem tam šel. Chyba číslo tři.

Chyba číslo čtyři. Zaťukal jsem na dveře toho bytu a ve dveřích se o minutu později zjevil přes metr osmdesát vysoký kluk a bez trička!

Chyba číslo pět. Neutekl jsem dokud byl čas a hlavně šance. Neskutečná chyba. Víte, čeho všeho jsem mohl být ušetřen?

Vstoupil jsem dál a nechal se oním bytem provést, upozorňuji, že celou dobu neměl tričko, prostě si to tam drandil jen v kraťasech. Chyba číslo šest.

Chyba číslo sedm bylo podepsání nájemní smlouvy. Jako ten nejvíc naivní idiot jsem se těšil, až se k němu přistěhuji. Vážně, nemohl jsem nadšením dopsat. Idiot naivní. Ta vize osamostatnění mi zatemnila mozek.

Chyba číslo osm bylo nastěhování. Jo vážně jsem se k němu nastěhoval. Vypadal mile, v mém věku a hrál hokej, to bylo prostě úžasný.

Chyba číslo devět nastala, když si do bytu přivedl tu děvku a začal ji hoblovat pomalu hned u dveří. Měl jsem utéct. Neutekl. Nebo jako utekl, ale pouze do svého pokoje.

Cyhba číslo deset. Mělo mě odradit to, že pomalu neustále chodil bez trička a byl nepořádný, všude po něm zůstával jen samý bordel.

Chyba číslo jedenáct. Měl až moc hlučný kámoše, kteří se i jednou vsadili o to, kdo se se mnou jako první vyspí. Nevyšlo jim to, zaprvé jsem je slyšel a zadruhé nejsem fruity, ale čistě straight.

"Tomášku, budeš od té lásky a doneseš mi z lednice jedno pivo?" otázal se mě Špaček, můj kamarád z hokeje. Nejlepší kamarád na život a smrt, abych byl přesnější. Známe se od plenek.

"No jasně" odvětil jsem a proklouzl do kuchyně kolem těch Kulichových neandrtalců, nebo jak jim říká on - kamarádů. Bleh. Tohle prostě nemůže nikdo považovat za kámoše.

"Je to neseš mě, lásko?" zamrkal na mě jeden z nich, přesněji ten, který mi tu první den otevřel bez trička (ano. Přesně tak. Samotný Kulich), a já protočil očima. Tak určitě to nesu jemu, to bych si radši ty ruce uřízl a následně se jimi nechal uškrtit.

"Ne, pro tebe tu akorát tak mám můj krásný zvednutý prostředníček." falešně jsem se usmál a odešel do svého pokoje

"Uuu, kotě vystrkuje drápy" zavyli ještě ti pablbové kolem. Kokoti blbý. Protočil jsem nad nimi očima. Jsou horší jak malý děti.

"Nechceš nějak pomoct s těma klukama? Víš, že stačí jedno jediné slovo a letěj, že?" převzal si ode mě plechovku s pivem.

"Já vím, ale jsou to kámoši idiota, který mi poskytuje střechu nad hlavou, takže i kdybych chtěl, tak nemůžu. Nemůžu, Špáčo, i kdybych chtěl." povzdechl jsem si a snažil se ignorovat smích těch pablbů.

"Můžeš vždycky jít spát ke mně. Víš, že mám místo u sebe" usmál se na mě. Ajo vlastně, vždyť už mi to několikrát nabízel.

"Já vím, ale já jsem radši tady, i když se to nezdá, tak když tu nejsou ti kokoti, tak je to tu celkem v pohodě" mávl jsem nad tím rukou. Kdo jsem, abych utíkal? Už neutíkám!

"Když myslíš" pokrčil rameny, rozdělal si plechovku a následně si několikrát lokl.

"Tak co budeme dělat? Koukneme se na nějaký film? Horor, komedie, romantarna nebo seriál? Lajna, comeback nebo co?" posadil jsem se na svou postel, která byla víc než dost velká a hlavně neskutečně moc pohodlná.

"Dal bych lajnu" usadil se vedle mě a já vytáhl notebook, abych mohl najít onen seriál, který si Špáča vybral.

~~

Nemám tušení, kdy jsem usnul, ale někdy se to stát muselo, protože tam, kde měl sedět Špaček bylo volné místo a za okny, kde mělo být světlo, byla najednou tma.

Kouknul jsem se na budík vedle postele. Osm večer. Před chvílí přeci byly tři odpoledne ne? Sakra. Kdy vůbec Špaček odešel? Jsou tu ještě ti Kulichovi neandrtálci?

Byt byl tichý, což znamenalo, že ti pračlověci odešli. Konečně klid, ticho a pohoda. Mohl bych se již naložit do vany po tomhle šlofíčku.

To je nápad. Ponořím se do horké koupele s levandulovou pěnou a svíčkami kolem. Nechte mě být, mám to takhle prostě rád!

Zakručelo mi v břiše. Hlad mě dostihl. Myslím, že to v kuchyni na chvíli zakempím, udělám si něco k papu dobrého a pak si to vezmu do vany. Omg ano!

Ještě bych si mohl vzít notebook a kouknout na nějaký film. To zní prostě naprosto geniálně.

Vylezl jsem z postele a odcupital si to do kuchyně, kde jsem si všechno připravil, následně jsem odcupital do koupelny, kde jsem dal napustit pomalu vanu.

Vrátil jsem se do pokoje, kde jsem popadl levandulovou pěnu do koupele a svíčky se zápalkami. Odnesl jsem si to do koupelny. Pěnu nalil do vany a svíčky zapálené rozestavěl po obvodu vany. Tak se mi to líbí.

Opět jsem se vrátil do pokoje, kde jsem si vytáhl svoje pyžamo aka čisté boxerky a i s jídlem, které jsem si vyzvedl v kuchyni se vydal zpět do koupelny. Zastavil jsem vodu.

Vana byla napuštěna téměř k okraji. Jejda. No nevadí, takhle to bude lepší. Začal jsem se svlékat.

Ale počkat! Ještě ten notebook. Kurva. No nic prostě půjdu bez trička, to se zvládne. Přece jen jsem tu sám, nikdo nic neuvidí.

Risknul jsem to a doťapal si to do pokoje, kde jsem vzal notebook, který Špaček zřejmě odložil na stůl.

Byl jsem už skoro v koupelně, když se za mnou otevřely dveře. Myslím, že jsem asi ztuhl, ale rychle jsem se vzpamatoval a zaletěl do koupelny.

Následně jsem se během minuty svlékl, vlezl do vany, pustil film a dal se do jídla, které jsem si připravil.

Možná ten film byl nahlas, nebo jsem si prostě jen užíval jídla, a proto jsem se lekl, když se vedle mého ucha ozval Kulichův hlas.

Doprdele!

~~

Konečně jsem byla schopná to dopsat.