Freya's narration

8. Ellesméra

Byly to už dva týdny, co jsme si v naší základně Hedarth obstarali koně. Teda elfové koně, mě přidělili chundelatého poníka. Jednoho koně vedli elfové za sebou. Ten měl po stranách sedla umístěné brašny, ve kterých byly naše věci. Někdy se na něm také vezlo dráče, když už bylo unavené. První tři týdny, které jsme pluli po řece se dráček učil létat. A zároveň i plavat, protože mu létání ze začátku nešlo a často padal do vody. Když se to stalo poprvé, chtěla jsem, za ním skočit a pomoci mu, ale elfové mě zadrželi s tím, že se to musí naučit. A skutečně do týdne se naučil létat tak dobře, že většinu času letěl nad námi, a teprve až když byl unavený, tak klesl na vor. Za těch dohromady pět týdnů neuvěřitelně narostl. Byl už větší než já, což ovšem není nic světoborného s mým metrem výšky. Jeho kňučení sezměnilo na hluboký řev. Jeho křídla zmohutněla, aby byla schpná unést váhu celého těla. Od té doby, co jsme přesedli na koně se dráček učil také samostatnému lovu. V prvních pár dnech se často vracel s prázdným žaludkem. Celou cestu se prohlubovalo naše myšlenkové spojení. Zezačátku to byla myšlenka tam, silný pocit támhle, ale když se to opakovalo čím dál častěji, zmínila jsem se o tom Vanirovi. Ten mi řekl, že je to v pořádku, ale vše mi vysvětlí královna, že prý on nemá pravomoc mě cokoliv učit. S tím jsem se musela smýřit.

,, Už, tam budem?" postěžovala jsem si asi tak postý. Kupodivu to elfy nijak nerozčilovalo, a pokojně, aniž by mi odpověděli jeli dál. Dnes jsme cestovali už od rozbřesku a mě bolel zadek z tvrdého sedla, protože se mi včera splašil poník, když za námi nečekaně přistálo dráče a já jsem spadla zadkem na kořen. Nespokojeně jsem zabručela a srovnala si levý třmen. Když jsem zvedla hlavu, stál před námi na cestě elf, který měl na sobě splývavý oděv a na čele štříbrný kroužek. Vanir mu něco řekl elfštinou a poté se obrátil na mě ,, Freyo, ukaž mu svou dlaň". Zmateně jsem ukázala gedwëy ignasia. Elf přikývl a odpověděl Vanirovi. Ten nám pokynul a prošli jsme kolem elfa, který zmizel, jakmile jsme ho minuli. ,, Kdo to byl?" zeptala jsem se. Odpověděl mi druhý z elfů ,Glenwing ,, To byl Gilderien Moudrý, princ z rodu Miolandra a držitel Bílého plamene Vándilu. Je strážcem Ellesméry od dob naší války s draky. Nikdo nemůže vstoupit do Ellesméry bez jeho souhlasu." chvíli jsem tu informaci vstřebávala a pak rudce zvedla hlavu.,, Počkat, takže už jsme v Ellesméře?" Glenwing pouze kývl a do mě se zakousl červ nervozity. Dráček to vycítil a zmateně se na mě ohlédl. To nic. uklidnila jsem ho v myšlekách a ani si nevšimla, že jsem poprvé zformovala své myšlenky do slov.

Nejdříve jsem si ani nevšimla, že jsme vsoupili do města,protože jsem byla zvyklá na kamená města zdobená drahokamy. Ellesméra byla však chytře zamaskovaná v přírodě. Až po nějaké době jsem začala rozeznávat stavby, které vypadaly, jako kdyby vyrůstaly přímo ze stromů. Zeptala jsem se na to Vanira a ten mi to kupodivu potvrdil.,, Když stavíme tyto stavby, ve starověkém jazyce zpíváme lesu a dodáváme mu sílu, aby vyrostl do tvaru, který si přejeme." vyjeveně jsem na něj zůstala zírat. Už jsem slyšela, že elfové umějí kouzlit, ale nikdy jsem tomu doopravdy nevěřila. Po cestě, která vedla mezi budovami jsme dorazili ke schodům, tvořeným z kořenů a stoupaly ke dveřím, které byly zasazeny do stěny z mladých stromků. Před dveřmi stála královna Arya.

Byla vysoká,vyšší než oba elfové po mém boku. Měla ostře řezanou tvář a pevný, nezdolný výraz. Dlouhé, temně černé vlasy měla stažené z obličeje a držela je zlatá čelenka, uprostřed které se blýskal diamant ve tvaru kapky. Na sobě měla rudou tuniku a světle zelené kalhoty. Na opasku vykládaném zlatem měla připnutou zelenou pochvu s mečem. V mírném vánku se jí vzdouvala sytě zelená pláštěnka, kterou měla připnutou stříbrnou sponou.

Jak Freyu uz dříve naučil Vanir, složila pravou ruku přez hrudní kost a řekla,, Atra esterní ono thelduin, Arya Dröttning." královna se usmála a podle zvyku odpověděla ,, Atra du evarínya ono varda.",, Un atra mor'ranr lífa unin hjarta onr." dokončila Freya obyčej. Vtom dráček zcela nečekaně vylétl zpoza Frey a vlétl královně do náruče. Ta se jeho váhou zakolísala a ustoupila o krok dozadu, aby udržela rovnováhu. Zvonivě se zasmála, řekla dráčkovi,, Kvetha Fricai skulblaka." a opatrně ho položila na zem.
,, Pojďte" pokynula nám a vešla do dveří, které se jakoby samy otevřely. Ocitli jsme se v obrovské místnosti. Podél stěn byly postaveny dřevěné židle, nyní prázdné. Královna však vznešným krokem mířila k vysoké židli, která stála před bílým stanem naproti dveřím. Posadila se na ni a elfům, kteří mě doprovázeli řekla.,, To druhé vejce převezte na skálu Tel'naeír. Děkuji, že jste se o ně postarali. Můžete jít." a pokynula jim, směrem ke dveřím. Když odešli otočila se ke mně a její oči si mě měřili, jako kdyby mi viděla až do duše. Neklidně jsem se zavrtěla. ,, Tak, řekni mi něco o sobě.",, Jmenuji se Freya. Má matka je Hvedra a můj otec Orik, jsem z klanu Ingeitum." při zaznění otcova jména královna překvapeně zdvihla obočí a pozorně se na mě podívala.,, Tvůj otec je král Orik, syn Thrifika?" ujišťovala se. Pomalu jsem kývla.,, To je zajímavá shoda náhod." zamumlala si jakoby pro sebe.,, No nic, půjdeme." než jsem stačila nějak zareagovat, zvedla se a zamířila zpět ke dveřím. Pospíchala jsem za ní a dráče mi letělo nad hlavou. Před dveřmi už na nás čekali koně ( kůň a poník ). Nasedla jsem na poníka a následovala královnu do lesa. Kam nás to vede?