Katova píseň

Destructive feeling

„Jak to myslíš?" „Kenny Adams, je mrtvý." „To jsem taky pochopila, ale jak?! Vždyť večer zabil Leu Smithovou, to šel snad ještě pro někoho?!" „Nejspíš ano." Přikývl Parrish. Lydia se opřela dlaněmi o stůl. „Má děti?" „Bohužel jo." „Bohužel?" „Devítiletého syna Billa." Lydia se narovnala. „Dobře. Tentokrát nesmíme udělat chybu." „Taky, že ne. S paní Adamsovou jsme domluvení, že na noc u ní budu strážit nejen já, ale i další dva kolegové." „Jordne, to nestačí! Na kata byla krátká i Malia s Kirou a o sobě radši nemluvím. Jak myslíš, že to zvládne lidská policie?" Parrish se jí podíval do očí. „Já chápu, že máš strach, že je neubráníme, ale musíme. Je možnost, že bychom mohli vzít jednoho z vás a vydávali bychom ho za policistu. ... A navíc... my máme zbraně." Řekl, nadzvedl ramena a vstal od stolu. Lydia ho dlaní zastavila. „Vemte si Scotta. Bude nejvíc užitečný." Parrish přitakal a odešel z kanceláře.
V chatě měli už spoustu věcí, které jim pomáhaly v řešení případu. Stiles stál nervózně u tabule. Připsal další jméno. „Opět se rozdělíme?" Navrhl Liam. „Ne, tak docela. Parrish a další dva policisté budou hlídat Billa. S Parrishem jsem mluvil, já a Kira půjdeme s nimi. ..." Všichni zvláštně sledovali Scotta. „V uniformách budeme vypadat starší." Po té už všichni dali pokoj a dál poslouchali. „Čili, někdo bude hlídat Dannyho. Ale protože většina z nás spala asi do dvanácti a ten zbytek ne, měli by si odpočinout." Podíval se na Liama a Bretta, kteří ještě nespali. „Ale ne, to je v pohodě, vydržíme to." „Ne, bude lepší, když si odpočinete. S takovou by jste usnuli v autě. ... Stiles, Malia a Lydia budou hlídat Dannyho." „Já se zapojit můžu?" Zeptal se Mason. Scott přemýšlel, jestli to nebude nebezpečné pro něj, ale nakonec přikývl. „Proč, chceš najednou jít?" „Protože vám chci pomoct. Vždyť ti lidi umírají!" „Dobře, no můžeš hlíat s ostatními Dannyho." „A ten bude nejspíš v baru, opět." Dodal Brett. „Jasně, tak si tam sedneme a pohlídáme ho po cestě až domů." Otočil se k Liamovi a Brettovi. „Vy dva si dejte šlofíka ať jste ready a můžeme vás zapojit."
Scott s Kirou vyrazili na stanici za Parrishem, který měl připravené dvě uniformy pro falešnou policii. Malia, Lydia, Mason a Stiles seděli v baru u stejného stolu, jako před tím kluci. Brett měl pravdu. Seděl opět v baru. Levný alkohol ve štamprli a s kamarádem si vykládal laciné kecy.
Liam a Brett zůstali v chatě Masona. V druhém patře měl jeden velký pokoj, který nejspíš sloužil k přespání Masonových rodičů a druhý, který sloužil pro hosty. Když to obhlédli, nějak se domluvili, kdo si vezme, který pokoj. Po té sešli do malé kuchyně, kde si plánovali udělat večeři. Jenže v lednici skoro nic nebylo. „Tak na večeři to nevypadá." „Jak to myslíš?" Liam stále hledal ve skříňkách skleničky. „Pokud neumíš uvařit něco poživatelného ze sýra, mléka, piva a bílého jogurtu, tak to vypadá na pizzu." Liam celý vysmátý šel pro svůj mobil. Objednal dvě pizzy a během hodiny ji už nesli do jednoho pokoje, aby nevečeřel každý sám. Pustili si přitom malou televizi. Liam žvýkal část sýrové pizzy snad deset minut, navíc ani jeho jídla moc neubývalo. Za to Brett měl skoro už spořádanou celou šunkovou. „V té telce nic není." Zazubil se Brett, když přepnul na jiný program. Oba leželi na břiše a hodně se nudili. „Co je? Nešmakuje?" Zeptal se hned, když si všiml, že má Liam před sebou půlku pizzy. Nevypadalo by to vlastně nijak podivně, kdyby neměl Brett na kartónové krabici poslední kousek. „To ne, je dobrá." „Tak, co tě žere?" Liam svůj kousek položil. „To, cos mi řekl před Lydiiným domem." Brett se podíval po Liamovi, který v tu chvíli zase po Brettovi. „Nevěděl jsem, že tě taková blbost bude štvát." „Nepochopil jsem to." „Ale pochopil." Brett se otočil zpátky k televizi, i když v ní nebylo nic zajímavého. „Nebo možná ano, ale moc se mi to nechce připouštět." „Cože?" Obrátil hlavu k němu. „Víš, na co narážím. Musel sis toho už aspoň jednou všimnout." Brett se zvláštně zatvářil a sedl si. Liam udělal totéž. „Nevím, o čem to mluvíš." Liam zhluboka vydechl. „Víš, co? Zavři oči." „Cože? Proč bych je měl zavírat?" „Prostě to udělej. Prosím." „Ale proč jejda, chci se dívat na telku." Brett stále obracel zrak po místnosti. „Stejně v ní nic není." Brett nakonec musel, i když nerad, přikývnout. Opravdu v ní nebylo nic normálního a reklamy mu takové rozhodně nepřišly. „Udělej to prosím. Jen na pár vteřin." Brett nasadil really výraz a naklonil hlavu na stranu. „Nic ti neudělám, neboj." Na chvíli otočil zrak k televizi, ale hned se vrátil k Liamovi. „Tak dobře." Řekl a udělal, co chtěl. Prvních pár vteřin si to snažil Liam rozmyslet, ale napočítal do tří a prostě to lehkomyslně udělal. Začal ho líbat. Svou ruku měl na jeho krku, druhou se přidržoval, aby nespadl. Moc se soustředil, aby to dělal dobře. A přísahal by, že cítil, že se zapojil i on, ale rychle na tu myšlenku zapomněl, když ucítil, že sebou Brett cukl. Hned přestal a odtáhl se. Díval se na něj překvapeně a na zbytek Liam nedokázal přijít. V duchu, přesto, že je nevěřící, se modlil, aby to vzal dobře. Jenže on stále mlčel a díval se mu do očí, jako by přemýšlel, co mu řekne. A Liam věděl, že to nebude nic dobrého. „No... Tohle jsem nečekal. Vážně si mě překvapil." Liam radši mlčel. Takovou reakci zrovna nečekal. Brett si začal promasírovávat rukou zátylek. „Takže ty..." „Já, co?" „Chceš tím říct, že... ke mně něco cítíš?" Liam hned zčervenal a podíval se na své ruce. Přitom jen pokýval hlavou a už se na něj nepodíval. „Aha, no já... nevím, co mám říct. ... Asi by to nebyl dobrý nápad. ... Je dobře, že jsme po všech těch hádkách kamarádi, ale nejsem si jistý, jestli by tohle šlo." Stále se na něj nepodíval. „To je dobrý. Nemusíš nic říkat. Nedivím se ti. Asi si půjdu lehnout, jestli nevadí. Jsem unavený." Bez čekání na odpověď a pohledu na něj se zvedl, vzal krabici od pizzy a opustil pokoj. Brett dál seděl zmateně na posteli. Když pak slyšel klapnutí dveří druhého pokoje, zvedl se a šel na chodbu. Před jeho dveřmi se zastavil a jemně se prstama jich dotkl. Liam si sedl za dveře, kolena přitáhl k sobě. Cítil se hrozně. „Liame? ... Omlouvám se. ... Takhle jsem to říct nechtěl." Jenže odpovědi se nedočkal. Chvíli tam stál a přemýšlel nad tím. Bylo mu jasné, že sedí za nimi. Dělával to, když byl malý. To byli ještě časy, kdy byli kamarádi a nebyla na scéně jejich nenávist k sobě, kterou pak pár dalších let projevovali svými hádkami. Sedl si na zem a opřel se o ně. Chvíli bylo ticho, dokud ho pak Liam nepřerušil. „Jdi pryč, prosím." „Nechci jít pryč. Mrzí mě to. ... Otevři dveře a promluvíme si o tom, ano?" „Já o tom nechci mluvit." Brett si své ruce opřel o kolena a začal si hrát s prstama. „Neodejdu, dokud to neuděláš." „Tak to ti přeju příjemnou noc." Když to dořekl, zvedl se. Brett to slyšel, ale on nevstal. Liam si vyslékl svou mikinu, zhasnul v pokoji a lehl si do postele. Normálně by to jako člověk přes dveře neslyšel, ale vlkodlačí sluch mu napomohl slyšet, že Liam trochu popotahuje. Přemýšlel, zda vážně brečí, nebo se mu to jen zdá. V každém případě, sedět u dveří vydržel až do rána bez spánku. Stále nad tím přemýšlel pořád dokola. Ráno, když už doslova padal únavou se zvedl a šel do pokoje. Liam byl už nějakou dobu vzhůru, a že odešel, slyšel. Vstal a zamyslel se, jestli může projít do koupelny bez toho, aby se s ním potkal. Nakonec zvítězila myšlenka, že nějak nenápadně projde. Potichu otevřel dveře, zavřel je za sebou a plížil se kolem jeho pokoje. Brett byl nejspíš tak unavený, že ani nezavřel dveře. Liamovi to nedalo a musel nahlédnout. Spal bez trička, peřinu si přidržoval jednou rukou a druhou měl pod polštářem. Hruď se mu pomalu zvedala. Radši pokračoval v cestě do koupelny, kde si vzal ručník, osprchoval se a v kuchyni chvíli počkal, než přišli všichni jeho přátelé. Brett se vzbudil později a před ostatními na Liama nemluvil stejně jako liam na něj. Brett ho jen stále pozoroval. Za to Liam hrál velký nezájem a podíval se na něj jen tehdy, kdy se on nedíval na něj.