Katova píseň

Pssst!

Ahoj, omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo, ale vždycky se mi buď vůbec psát nechtělo nebo na to nebyl čas. Ani teď se mi vlastně moc psát nechtělo, tak doufám, že to na kapitole nepůjde poznat a i tak se vám bude líbit :) ... (Příště poslední kapitola.)

Posadil se s ukrutnou bolestí. „Au!" Vyjekl a radši si pomalinku zpátky lehl. Zapřemýšlel se. Určitě to bylo z toho zápasu proti katovi. Protočil oči a natáhl se po telefonu. Další den měl jít do školy a byl si jistý, pokud vůbec vstane, že bude chodit jako by s ním někdo mlátil o zem. Což byla vlastně pravda. Chvíli si jen prohlížel sociální sítě a You Tube, než mu došla sms. Zvědavě ji otevřel. „Ahoj, co děláš? Nechceš něco podniknout?" Usmál se, než si to uvědomil. Rád by, kdyby se vůbec mohl pohnout. „Sakra," zanadával si pro sebe. „Ahoj, no ležím. Šel bych rád, ale sotva se hýbu, jsem ze včerejška celý rozlámaný." „Tak můžu přijet za tebou? Co na to říkáš?" Co na to říká? Jasně, že jo! Vesele neposadil, ale zády mu projela silná bolest! „Sakra!" Vyjekl opět. Nějak se mu povedlo dostat do koupelny na patře, kde si umyl obličej, trochu upravil vlasy a vyčistil zuby. Zpátky v pokoji si pomalu vyslékl tričko. Hodil na sebe jiné, aby aspoň trošku vypadal a lehl si opatrně zpátky.

Když se u dveří rozezněl zvonek, Liamova máma šla otevřít. Údivem se zarazila. „Brette? Páni, tebe jsem dlouho neviděla." „Ano, no, šak to znáte. Jinak, dobrý den." Usmál se. „Jdeš za Liamem?" „Jo." S úsměvem ho pustila dovnitř. On hned zamířil do jeho pokoje. Pamatoval si skvěle, kde je. Matka Liama jen chvíli sledovala, jak odchází. Bylo jí divné ho vidět po tak dlouhé době.

„Nazdar, marode." Pouchechtl se Brett na Liama s mobilem v ruce. Cynicky se usmál, ale nevydržel to a musel se opravdu upřímně smát. Sedl si vedle něj. Celou dobu si povídali o všem možném a šlo vidět, že jsou spolu rádi. Chvíli byl rozhovor smutný a chvíli zase vtipný.

Víc jak tři hodiny utekly jak po másle. Brett ležel vedle něj na boku a díval se mu do očí. „Jak to uděláme?" Liama začali napadat hned samé sprosťárny a tak se zamračil. „Co jako?" „No, my dva. ..." Jemně ho pohladil prstem po ruce. „Šak víš, o čem mluvím." Usmál se a Bretta to trochu uklidnilo. „Chtěl bys být se mnou?" Zeptal se potichu Liam. On se na něj jen jemně usmál a nadzvedl rameno. „To záleží taky na tobě." „Já bych chtěl." Řekl odvážně. Už se tak nebál říct, co chce. Natáhl se k Liamovi, dlaň mu položil na tvář, jemně jej políbil a objal. „Miluju tě." Špitl Brett. „Já tebe taky."

Pár dní na to, už spolu byli nerozdělitelný pár. Stáli spolu na hřišti a drželi se za ruce. Měli hrát zápas proti sobě, ale dokud nezačala hra, byli pořád milující se pár.

*Flashback*

Vstali a Liam si stoupl vedle Bretta. Chytil jej za ruku a chvíli sledovali zaražené výrazy svých přátel. „Tak, nastala asi chvíle, kdybychom vám měli něco říct." Podíval se na Bretta, který zase zpátečně na něj. Odvrátil hlavu zpátky k ostatním. „Jak víte, my se kdysi kamarádili, pak nesnášeli a teď..." Brett protočil oči a odfrkl si. „Chodíme spolu." Přerušil jeho dlouhý výklad. Naštvaně se na něj koukl, ale pak se začal smát. Všichni na ně hleděli a přemýšleli, jestli to myslí vážně, ale po chvilce se Kira pozasmála. Natáhla ruku ke Scottovi a on ji z peněženky v kapse vytáhl bankovku. „Nějakou dobu jsem si to myslela. Scott mi nevěřil, ale Mason, Lydie a Malie jo. Docela taky Stiles. Ale nechtěla jsem nic říkat, když jsem si tím nebyla jistá." „Všechno je v pohodě." Řekl s úsměvem Scott a výraz všech se změnil na příjemný úsměv."