Katova píseň

Dva jsou nehoda

„Tati, slyšels to?! Tak slyšel?!" Vyjekl Stiles na tátu v jeho autě. „Jo, slyšel jejda! Nemusí to s tím mít nic společné." „Ale..." „Žádné ale, navíc, stejně jedeš do školy." Stiles se opřel o sedadlo tátova auta. Jeho bylo jako vždy porouchané a tentokrát to lepicí páska opravit nedokázala. „Dobře, ale hned po sobě? Netvrď mi, že tohle je nějaká náhoda. Buď je ten chlap naprosto blbej nebo nějaký sériový vrah, který se ničeho nebojí." „Nebo to s tím vůbec nesouvisí." Stiles si odfrkl, protože toho měl už dost. Byl přesvědčený, že to je případ pro Scottovu smečku.
Když přijel ke škole, viděl Liama stát před školou. S někým telefonoval a zdál se být veselý. Vystoupil, ale když se přiblížil k Liamovi, hned hovor ukončil a schoval mobil v kapse. „Čau, Stilesi." „Ahoj, s kým si to mluvil? Takhle veselého tě vidím radši, než toho smutnýho psa." Zašprýmoval a Liam se pozasmál. „Nic, jen... to byla máma." Stiles nasadil really face. „Co takhle nějaká nová frajerka? Hmmm?" Liam zpanikařil a přitakal. Až po té si uvědomil, co vlastně udělal. Vždy't si vymyslel přítelkyni! Stiles už se usmíval. „Mmm, téda. A jak se jmenuje." Liam se nervózně usmál." „Dominika?" Prstama si pohrával, aby Stilese nenapadlo, že lže. „Pěkný. No, pojď už, ostatní jsou dávno uvnitř."
Stiles si druhou oběť nechal pro sebe, dokud si nesedli k dřevěnému stolu s obědem. „Lidi, sice nevím, jestli je to dobré vytahovat zrovna, když jíme, ale našlo se druhé tělo." Mason okamžitě položil vidličku. „Promiň." Omluvil se Stiles a on jen přitakal. „Na to si zvykneš." Plácla ho Malie se smíchem po zádech. „Doufám." „Stilesi? A to tělo, stejný způsob vraždy?" „Ne." Vydechl zoufale. „Ten první byl podřený nožem, tenhle byl oběšený v lese." „Sebevražda?" „Rozhodně ne. Neměla žádné problémy, nebo to aspoň tvrdí její skleslý přítel a její rodiče a sestra se shodli na tom, že si žila šťastný život." „Ona?" Zeptal se zmateně Liam. „Jo, Nancy Collhanová, dvaadvacetiletá studentka." „Bože." Hlesla Malia. „Měli něco ti dva společného?" „Vůbec nic. Jen mi je podivné, že vrah udeřil hned noc po tom, co zabil Johna. A přitom se nenašly žádné stopy. Teda skoro." „Skoro?" „Nejsou otisky, zřejmě nosí rukavice, ale nejspíš je profesionál, protože nechybuje." Liamovi hrálo v hlavě pořád její jméno. Kde ho už sakra slyšel. „Bože." Hlesl a podíval se na ostní. „Ta Nancy! Pracovala v kavárně! A tykala Brettovi!" Vyjeveně si uvědomoval, že ji potkal. „Cos dělal s Brettem v kavárně?" Zadivil ses Stiles. „Kira měla návrh, že bychom se mohli usmířit, a že by nám mohl někdy pomoct." Stiles jen přikývl. „Takže ji zná? Zavolej mu, jestli může, sejdeme se." Vyhrkl hned Scott. „Jo, hned." Liam mu zavolal a domluvili se na večerní hodinu, protože byl pátek a nemuseli do školy, u Lydie.
Všichni se tam sešli, tma už byla velká a tak Lydia zapnula venkovní osvětlení, které dělalo z obyčejně velké zahrady kouzelné místo. Všichni si sedli na zahradní sedačku a křesla kolem stolku. „Brette, slyšel jsem od Liama, žes Nancy znal." „Nijak extra. Chodila k nám na školu, ale ani tak jsem ji neměl šanci poznat. Začal jsem ji vídat v kavárně, kde měla brigádu. Kdysi jsem měl moc špatný den, tak jsem tam šel jen tak sám, pršelo, tak tam ani nikdo moc nebyl. Přisedla si, aby nějak zkrátila čekání na další zákazníky. To jsem ji poznal více poprvé. Byla úplně normální holka, milá a vypadala šťastná. Nemyslím si, že se oběsila." „Mmm a nevíš o někom, kdo by ji chtěl ublížit?" „Ne, to ne. Zdálo se, že aj v práci ji mají všichni rádi." Scott si nevědíc rady položil hlavu do dlaní. Po té se hned podíval po své smečce. „Neříkal někdo něco o tom, že by to někdo viděl? Navíc, co dělala sama večer v lese?" Zeptal se Mason. „Možná mám odpověď." Stiles napjatě sledoval svůj telefon. „Viděl ji jeden pán, co venčil psa. Píše mi to táta. Že uznává, že by to mohla být práce pro nás." „Proč myslí? A co viděl?" Zeptal se Brett. „Zavolám mu." Zavolal, jak řekl. Chvilku se s ním o tom bavil a pak spustil. „Byl vysoký, měl černé oblečení a kapuci na hlavě. A podle toho, co ten starý pán viděl, to byl prý jistě někdo trénovaný. Že s tou dívkou si poradil jako by to byla hadrová panenka. Prý ji dal pár ran a pak už jen viděl, že jí navlékl oprátku. Použil styl jednoduchého kladkového stroje, lano měl přehozené přes větev a vytáhl ji nahoru. Ten starý pán prý hledal pomoc. Když se vrátil s pár lidma, Nancy prý už byla mrtvá. ... Táta tvrdí, že je to něco pro nás, protože byl fakt dobře vycvičený. Možná to je vážně lovec." „Jestli to byl lovec, myslíš, že byli ti dva..." „Já nevím." „Nancy nebyla nadpřirozená. To bych poznal." Namítl Brett a všem to vrtalo hlavou. „jak mu budeme říkat?" Zeptala se Lydia. Všichni se za ní otočili. „Musíme mu nějak říkat." Malia se hned vrhla do vymýšlení. „Co taková smrtka? Přece jenom, podle popisu byl celý v černém a zabíjí." Kira pokývala hlavou do stran – zvažovala, či je to správný název. Mason se přidal. „Fantom?" „Kat?" Špitl Brett a všichni se hned otočili k němu. Nejspíš ani nečekal, že to slyšeli. „Cos říkal?" Zeptala se Lydia. „Kat." Mlčeli. „Víte, první vražda byla podříznutím, druhá oběšením. Vrah prostě své metody zabíjení mění. Navíc byl celý v černém a nemáme ani tucha, kdo to je. Takhle to kdysi vypadalo s katy. Museli nosit černé oblečení a být odstrčeni ode všech." Liam se usmál, ale jen nepatrně. „Jo, to je dobrý." Řekla hned Malia. Všichni nakonec přikývli. „Takže kat." Zopakovala Lydia. Všichni dál spekulovali o katovi a nikdo si tedy ani nevšiml, že Liam občas pokukuje po Brettovi. Nakonec Stiles rozhodil ruce! „Dost!" Všichni se zarazili. Stiles už toho měl v hlavě moc, zřejmě moc informací naráz. „Pojďme se bavit o něčem příjemnějším a tohle nechme zase na zítra. Nemyslím si, že kat udeřil naposledy." „Takže, to chceš nechat jen tak být?" Zeptal se zaraženě Scott. „Nechci. Ale, co chceš dělat? Žije tu tolik lidí, že ani kdyby nás bylo dvakrát tolik, tak je neubráníme. Nevíme, kdo to je, ani po kom jde." „Stiles má pravdu, Scotte." Řekla Kira a pohladila ho po rameni. Přikývl. „Tak, o čem se budeme bavit?" Zeptala se s náhlou změnou nálady Lydia. „No, já nevím." Zapřemýšlel se. Pak ho něco brnklo a obrátil se k Liamovi. „Mohu jim to říct?" „Liam nechápavě hleděl na Stilese. „Vždyť víš." „Nevím." Zrovna ho nenapadalo vůbec, co by mohl Stiles myslet. „Tak já jim to řeknu, přece jenom, jsou to přátelé." Řekl a s těmi slovy se otočil k ostatním s šibalským úsměvem, prsty měl propletené a byl celý napjatý. „Liam má novou přítelkyni." Když to Liam slyšel, uvědomil si to, ale to už ho všichni překvapeně sledovali a usmívali se. „Jakto, žes nic neřekl?!" Vyhrkla hned Lydia a za ní hned Malia. „No jo, nepochlubil ses!" Všichni měli takový spokojený výraz. Až na jednoho. Otáčel se ze strany na stranu, až si pak všiml Bretta. Tvářil se překvapeně, ale ne jako ostatní. Ostatní z toho měli radost. Když viděl Bretta, zdálo se mu to spíš jako možná zklamání, možná žárlivost, nebo něco podobného, co nedokázal popsat. Nakonec se ale Brett usmál. „Liame, jak se jmenuje?" Ptal se Mason a tak se odtrhl od zkoumání Brettova výrazu. Jenže Stiles ho jako vždy předběhl. „Dominika." Usmál se nervózně. Všímal si, že si ho najednou Brett víc prohlíží, jako by ho zkoumal. „A jak jste se poznali?" Ptala se Kira. „Mno... to je dlouhý příběh." „Jen říkej." Scott se nedal a trval na tom. „No, my se vlastně poznali na zápase. Seděla na tribuně a pak se se mnou bavila. Tak jsme se seznámili." Řekl Liam a tiše polkl. „To se k tobě tak hrnula, když si hrál za protější tým?" Zeptal se konečně Brett a svraštil obočí. „No jo." Nechtěl mu lhát. Jemu vážně ne. Ale prostě musel. „Nemůžeme změnit téma? Na tom není nic zajímavého." Jenže to je uvedlo v neklid ještě víc a taky chtěli vědět víc. Brett náhle přestal Liama pozorovat. Otočil se k ostatním a už se na něj nepodíval. Liam ho za to začal sledovat častěji. Na co asi myslí? Pomyslel si Liam. „Jestli vám to nevadí, budu vás muset opustit. Mám doma ještě práci." „Zvláštně se na něj podívali." „Nedívejte se tak na mě, já nejsem kat. Jen je na mě máma naštvaná za teď dvě poslední špatné známky, tak chce, abych byl brzo doma." Všichni se uklidnili a popřáli mu šťastnou noc. „Brette?" Otočil se. „Počkej, potřebuju si s tebou ještě promluvit." Někteří byli zvědaví, někteří zas méně, nic méně pokračovali bez nich. Brett mlčel, ruce měl v kapsách. Liam taky vyčkával, dokud nebudou dostatečně daleko, aby je neposlouchali. „Nechtěl si se mnou o něčem mluvit?" „Jo, jen nechci, aby poslouchali." Brett se zvlástně podíval na Liama. To se mu nepodobalo. Zastavili se před Lydiiným domem, což bylo přesně na druhé straně od zahrady, takže na ně neviděli, ani je neslyšeli. „To, co Stiles říkal..." „Hele dobrý." Zvedl ruce. „Nic neříkám, jako mohl si mi to říct, když už jsme teď zase kámoši, ale tak co, stalo se." Liam přemýšlel, co mu řekne. Sám nevěděl. „Víš, jak jsme byli v té kavárně?"Přikývl. „Bylo to moc fajn. A pak jak jsme se šli projít do lesa, to bylo taky moc fajn..." „Ale pořád mi nevěříš?" Zeptal se. „Cože? To jsem říct nechtěl!" „Ale chtěl. Víš co, až budeš potřebovat zabít čas, řekni Dominice a ne mě." Řekl naštvaně a chystal se odejít. Liam ho chytil za rukáv mikiny. „No, tak počkej! Proč se mi zdá, že žárlíš?" „Co? Já... já přece nežárlím." Řekl s polosmíchem Brett. Liam ho stále držel za rukáv, ale Brett trhl rukou, aby ho pustil. „Brette?" „Co?" „Nezapomínej na to, že jsem taky vlkodlak. Taky cítím pocity lidí." „Mýlíš se." „S čím." „Nežárlím, nemám proč." Řekl klidně Brett a nadzvedl ramena. Opět se otočil a chtěl odejít. Sotva udělal tři kroky od něj, Liam ho zastavil. „Žádná Dominika není." Na místě se zastavil a otočil se na patě. „Co?" „Neexistuje." Řekl, rozhodil ruce, podíval se jinam a opět zpátky na Bretta. Ten se k němu vrátil. „O čem to mluvíš. Celou dobu jste všichni básnili, jak je krásná, milá, prostě úžasná a vyprávěl si, jak jste se poznali a..." „Já si to vymyslel!" Brett mlčel. „Když jsem ti volal, Stiles to viděl a začal se mě nenápadně ptát, jestli mi volala nějaká holka. V panice jsem přikývl a pak si uvědomil, že jsem si vlastně někoho vymyslel. Nečekal jsem, že to tak začnou řešit." Brett stál stále jako opařený. Dívali se jeden druhému hluboce do očí, jako by oba hledali ta správná slova. „Nevím, co k tomu říct." „Co třeba to, proč si žárlil?" Brett stuhl. „Nežárlil." „Žárlil." „Tsss." Brett se otočil, že už vážně půjde. Liam ho předběhl a zastavil. „Jžš, Liame." „Oba moc dobře víme, že ty špatné známky nedostáváš a tvou mámu znám. Kdyby si nějakou nemožnou náhodou nějakou dostal, řekla by, že je to v klidu a že si je opravíš. Nedala by ti trest. Chtěl si odejít schválně. A teď si mi tu nadal, že ti nevěřím. Přímo ses urazil!" „Proč tě to tak zajímá? To je spíš ta zajímavá otázka. Normálně by to každý nechal být." Liam se zamlčel. Brett si ho prohlédl, jedním koutkem se pousmál a obešel ho. „Dobrou, Liame." „Dobrou... Brette." Řekl Liam za odcházejícím Brettem, který se ani neotočil.