Katova píseň

Pojď si hrát

Ahoj, doufám, že aspoň někoho potěším zprávou o tom, že chci napsat ještě dvě kapitoly. :)
Jinak, tahle kapitola je o hodně delší, tak snad nevadí. Naproti ostatním, co mají dvě strany, tahle má překvapivě čtyři a čtvrt. Moc jsem se rozepsala no :D ...
Užíte si to a určitě se nezapomeňte zanechat komentář nebo hlasovat :*

„Je vám jasné, že i přesto, že vás chceme zachránit, budete muset být naše návnada." Špitla na něj Kira. „No to ne. Jestli ho chceme zachránit, musí odjet z města!" Vyjekla na ni Malie. „Ale no tak, nehádejte se." Zabručel na ně Scott a dál se bavil se Stilesem. Will seděl na křesle a byl celkem v klidu. „Nezdá se, jako že by vás nějak trápilo, že vás chce někdo zabít." Řekl mu Mason, když mu podal sklenici džusu. „Moc ne, můj milý hochu. ... To, že jsme ujeli a nebyli za to potrestáni je hrozné. A právě jsem přišel o své kamarády, oni o své děti, ... ale hlavně jsem přišel o Harryho. ... Jestli budu muset dělat návnadu, udělám to, i kdyby mě to mělo stát život." Usmál se na něj a odešel, nechal ho v klidu poslouchat dohady o tom, jak jejich plán bude probíhat. Liam seděl na gauči a Brett kousek od něj. Podíval se směrem k němu, ale blonďák hned ucukl hlavou. Brett se hned na to zvedl, přišel k němu: „musíme si promluvit, pojď" a odešel i s ním do kuchyně, kde byl pouze Mason. „Masone, necháš nás chvilku o samotě?" Přikývl bez jakékoliv otázky a šel k ostatním. „Co se děje? Myslel jsem, že už budeme v pohodě." „Co?! Jak bychom sakra mohli?! A proč se o tom bavíme tady, když jsou tu jediní tři lidi, kteří nás naproti zbytku nemůžou slyšet?!" Protočil očima. „Jsou zažraní do vymýšlení, ani kdyby něco zaslechli, nezajímalo by je to. A myslel, jsem, že potom u nás, to v pohodě bude." Nadzvedl ramena, ale to Liama úplně naštvalo. „Sakra, co si myslíš?! Že po tom... ehm... bude všechno v pořádku, jako mávnutím hůlky?!" „Pssst!" Brett si dal rychle prst pře ústa. „Neřvi tolik!" Liam se trochu zmírnil. „Co si myslím? Že nevíš, co chceš. Když si to zmínil prvně, řekl jsem ti, že je to blbý nápad, ale právě kvůli tomuhle. Ty nevíš, jestli se mnou být chceš a bojíš se, že to lidi nebudou brát dobře." „Co?!" „Nech mě sakra mluvit! ... Cos udělal potom? Odešel si a nechtěl se mnou vůbec mluvit, ale když jsem tě začal u nás svádět, to sis líbit nechal." Řekl dost přísně na to, aby to v Liamovi probudilo pocit hrůzy. „Takže se rozhodni, jestli kvůli tomu obětuješ ten tvůj pitomý strach a třeba se to nějak mezi náma zlepší, nebo se na to úplně vykašli a chovej se tak dál,..." přistoupil k němu blíž: „ale pak nečekej, že se s tebou budu chtít být." Na to odešel a sedl si zpátky. Liam ještě chvíli zůstal v kuchyni, než se vrátil k ostatním.

Stiles zavolal všechno svému tátovi, a aby našel vše, co může o tak říkajíc katovi. Po dvou hodinách hodinách se na chatě objevil i s Parrishem. Položil spisy na stůl a pod ní byla ještě jedna složka. Scott se pro spisy natáhl a Stiles s Kirou po boku nahlíželi s ním. Stilesův táta se posadil na Gauč vedle Bretta a rozpovídal se. „Andrew Garcia, nyní 47 let. Pracuje jako dělník. Žena se jmenuje Irene, jeho zesnulá dcera Lena a syn Gus. Žijí společně v malém domě na konci města. ..." „Dělník? Od kdy se dělník pere jak Bruce Lee?!" Vyjekla Malia. Zastavil se a uvědomil si, že opomněl jednu část. „Ano, skutečně je dělníkem, ale zapomněl jsem zmínit, že je vojenský veterán." „Veterán? ... Tak to sedí, co jste o něm tvrdily." Dodal Scott. „Proč skončil ve vojenské službě, tati?" „To nevím. Nepíše se to tu. Zřejmě měl nějaké zranění, díky kterému nemohl dál vykonávat svou práci. ... Ale asi by vás mohlo zajímat, že po jejich autonehodě navštěvoval každé úterý v šest odpoledne psychiatra." „Jasně, no, takže víme, že je to veterán, proto se nám ho ještě nepovedlo chytit. Víme, že žije na konci města a taky, že potřeboval psychiatra. ... Nějaký nápad, jak ho chytit?" Zeptal se zvědavě Mason. Parrish se přidal do konverzace. „Řekl bych, že ho můžeme jít během dne zatknout, ale nemáme důkazy." Na to mu Stilesův táta pouze přikývl. „Jediné, co máme, je jeho doznání k tomu, co se stalo před lety, ale ani tak by to nemusel být on, i když to naprosto sedí." Prohodil smutně. „Ale víme, že to byl on!" Vyjekl naštvaně Stiles. „Ano, ale my potřebujeme důkazy." Parrish měl pravdu a tak Stiles dál mlčel. „Takže, přesto, že víme, kdo to je, nemůže nic udělat?" Sklesle promluvila Kira. „To se nenašly žádné důkazy? Ani jeden?" „Důkazy jsme nenašli. Jestli byl vojákem, věděl, co dělat, tak, aby se nepřišlo na to, kdo to byl. ... Takže ve směs, máš pravdu." Přiznal parrish. Brett nahlédl do druhé složky, která celou dobu ležela netčená na stole. Vytáhl z ní stránku novin, které už vypadaly, že se každou chvílí rozsypou. „Neznámý pachatel ujel z místa činu - dva zranění lidé byli převezeni do nemocnice, dítě zemřelo na místě." Všichni na něj pohlédli. Nic neříkal, jen jim pohled opětoval. „Možná by tu byla možnost, jak ho nechat zavřít." Dál ho pozorovali, ale překvapivě ani nešpitli. „Z Willa musí být opravdu návnada. Musíme ho chytit při činu, po té důkaz mít budete. ... Jen musíme být krok před ním, ale nechat ho myslet si, že je stále on krok před námi."