Katova píseň

"Moje myšlenky bloudí dál k tobě."

Takže, hned na začátek se omlouvám těm, co na další kapitolu čekali, jelikož jsem byla mimo město, tak nebyl čas na psaní a vlastně proto, že jsem prostě líná, tak jsem začala psát až pozdě večer a zbyl mi čas už jen na jeden příběh. V každém případě teď budu psát zase normálně, a co nejdřív vydám další kapitoly i u jiných příběhů. Teď už jen přeju příjemnou zábavu při čtení ;p ...

„Pane bože." Šerif Stilinski se jen zaraženě díval na fotografii. „Co se děje?" Zeptal se pohotově Parrish a vstal ze své kancelářské židle. „Podívej. Tohle, to je John Smith, vedle něj sedí Peter Wiliams, za nimi stojí Danny Collhan a Kenny Adams. ... Odkud jste vzal tu fotku Parrishi?" „Musela nám ji podstrčit paní Adamsová, když jsme u ní večer hlídali jejího syna Billa. Nevím o tom, že by mi je dávala. Paní byla velmi zvláštní. Připadalo mi, že se něčeho bála a moc s námi nemluvila. Dokonce tvrdila, že ty mrtvé nezná o nic víc než ostatní lidi ve městě." „Něco skrývá, je vám to jasné Jordne?" „ Jistě. Jen musíme zjistit, co." Oba se zadívali na fotografii. „Kdo je tohle?" „Kdo?" „Ten muž ještě za nimi, podívejte. Vy jste si jej nevšiml? Vykuje tady vzadu, skoro jsem ho přehlédnul." „Myslíte, že bude další obětí?" „Jestli jde po všech z fotografie, určitě." Šerif Stilinski se pozasmál a stále sledoval fotografii. „Nebyla zvláštní, byla velmi mazaná." S těmi slovy složil fotografii do kapsy a dal se do hledání neznámé osoby na fotografii.
„Jasně, děkuju, ahoj." Stiles se usmál na Masona. „Zřejmě máme stopu. A hodně nápomocnou." Všichni v chatě se na něj otočili. „Táta s Parrishem něco objevili. Paní Adamsová Parrishovi podstrčila fotografii všech nyní už zesnulých, které si vzal do spárů kat. Je na ní nejen John, Danny, Pater a Kenny, ale ještě někdo. Táta ho teď hledá, protože bude jistě další obětí." Většina z nich pootevřela ústa údivem. Stiles si sedl do křesla k ostatním a Mason hned odešel do kuchyně, protože věděl, co budou řešit. „Takže dnes budeme hlídat Billa a Dannyho, policie se postará o Willa. Navíc bychom měli zjistit jakto, že nezabil Kat i Danielle." „Stilesi brzdi." Vyhrkla Malia. Stiles na ni divně pohlédl. „Zítre je pondělí. Zapomněls? Musíme jít všichni do školy a ještě k tomu Lydia, Liam a Mason píšou písemku, a i když se Lydia učit nemusí, protože je prostě génius, tak Liam a Mason by měli." Stiles sjel pohledem k Liamovi a po té ke kuchyni, kde Mason něco kuchtil. Po té vrátil pohled zpátky k Malii. „Asi máš pravdu, ale já to nemůžu nechat jen tak být, když vím, že s tím něco udělat můžu." Nikdo nic neříkal, až pak se ozvala opět Malia. „Tvůj táta toho neznámého najde. Parrish s dalšími policisty pohlídá Dannyho a Billa. Danielle je pro zatím v bezpečí. Můžeš se tomu věnovat zase odpoledne." Neměl z toho radost, ale přikývl. Všichni se začali pomalu zvedat a sbírat si potřebné věci jako je mobil, klíče a podobně. Brett sledoval Liama. Ten, když si ale všiml, že ho opět pozoruje, vstal a dohnal Stilese. „Stilesi, svezeš mě, prosím?" „Jasně." Brett se po té též zvedl z gauče a šel nastartovat své auto. Vzal s sebou i Scotta s Kirou.
Liam měl celou dobu v hlavě Bretta. Ale byl každém případě rád, že nechodí na stejnou školu. Potkávat ho ještě na chodbách by mu ještě chybělo. Celkově byl rád, že ho pět dnů neuvidí. „Pane Dunbare? Věnujete nám aspoň na chvíli svou pozornost?" „Ale jistě." Odpověděl, narovnal se a opravdu se věnoval Zeměpisu. Masona lehce znervózňovalo jeho chování. Seděl za ním a tak pozoroval vše. Ťukl do něj propiskou a Liam nenápadně nahlédl na svůj telefon položený na rohu lavice – svítil. Odemkl zámek a viděl novou zprávu od Masona. „Jsi v pohodě? Nezdáš se být zrovna happy." „Jasně, že ne. Vždyť jsme ve škole." „Ty moc dobře víš, že takhle jsem to nemyslel." „Nevím, o čem mluvíš." „Ale víš." Liam to dál rozebírat nechtěl, tak telefon zamkl a dál se věnoval hodině. Další hodinu dostal písemku, o které mluvila Malia. Absolutně nic nevěděl. Slyšel, jak za ním Mason neustále píše. Zřejmě věděl všechno. Jeho mysl spadla taky k Lydii a Stilesovi, kteří by ji měli napsanou hned bez chyby. Zabloudil taky k Brettovi, který by na tom byl stejně. Zatřepal hlavou, aby se zpamatoval. Zezadu přišel učitel a náhlédl mu přes rameno. „Jste v pořádku, pane Dunabre? Nemáte nic hotové a to zbývá posledních deset minut." „Jistě, že jsem. Stihnu to." Učitel odešel a dál chodil po třídě, aby viděl každého, kdo by se u něj snažil podvádět. Když se nedíval, Liamovi zezadu podstrčil Mason papírek. „1)a, 2)c, 3)a, b, 4)d, 5)a, b, f,... Ve třetím cvičení napiš něco z toho, co nám říkal v pátek, určitě si na něco vzpomeneš, mluvil o tom celou hodinu. A dělej aspoň, že vnímáš. Přitahuješ moc velkou pozornost." Liam nenápadně zasunul papírek pod test a začal psát odpovědi. Test nějak vyplnil, ale dost mu toho chybělo. Mason se ho na to už pak neptal.
Ten den na obědě si s Masonem přisedl k ostatním ze své „party" . Stiles měl u sebe pořád mobil a něco si psal. Zadiveně se podíval na Scotta. „Moc ho to nepustilo." „Aha." Stiles zvedl hlavu, když pochopil, že se baví o něm. „Hele, náhodnou, táta dneska zjistil, kdo je ten poslední muž na fotografii. Jmenuje se Will Peterson a má dvaceti pětiletého syna Harryho." „No, a co teď zjišťuješ?" Zajímala se Malia. „Proč neublížil Danielle." Kira se usmála na nějaké dvě holky, co byly o podál a zamávaly si. Přiběhla k nim, vzala si od nich knížku a vrátila se ke stolu. Stiles na ni podivně hleděl. „Co je? Pujčila jsem jim jednu knížku." Zadiveně bez dalších slov se rychle otočil k těm holkám, co už byly pěkně daleko od nich. Pak se rychle vrátil ke kiře. „Ty holky, jsou si dost podobné." „Jsou sestry." „Jedna mladší a druhá starší." „Pochopitelně. Nikdy nejsou sourozenci stejně staří." „Ani když jsou dvojčata." „Kam tím míříš?" „Malie, ty to nechápeš?! Třeba jde vždycky jen po jednom dítěti z nich. Že i kdyby Lea měla sestru, tak zabije jen jednu! Teď je jen otázka, jestli jde, když jsou dvě, po starším nebo mladším z dětí." „Christina byla starší, ne?" Přidal se do rozhovoru Scott. „Musím to zavolat tátovi."
„Hele, tohle je vážně divné..." Řekl místo pozdravu Stiles, když přišel ke svým přátelům sedících na lavečkách na chodbě. „Taky ti přejeme hezké ráno." Rýpl si Mason. „Jojo, sorry, tak dobré ráno, ale poslouchejte! Kat za celou dobu neudeřil. Ani jeden mrtvý nebo pohřešovaný." „To je dobře, ne?" Zeptal se Liam. „Jasně , že je, ale po nějaké době, musí i policie přestat hlídat Dannyho, Billa, Willa a Harryho. Bojím se, aby neudeřil hned, jak se přestanou hlídat." „U toho už budeme my, neboj, Stilesi." Poslechl Scotta a trochu se uklidnil. Liam vypadal ale stále zažraně do jednoho místa. A jím byla podlaha. „Liame?" Špitla na něj Kira, když si všichni povídali a nevěnovali jim pozornost ani, když na něj Kira promluvila. „Mmm?" „Co se děje?" „Nic. Jsem unavený." „Lhaní ti nejde, tak co?" „Ale to není lež, Kiro. Neboj." Nebyla moc ráda, že ji to nechtěl říct, ale nechala ho.
Tahle jeho nálada se ho držela, jako klíště, přesto, že se ho na ni ptal už snad skoro každý. Doma si sundal batoh a položil jej vedle skříně. Lehl si na postel a už z ní nehodlal vstát. „Kdy už se naučíš dobře lhát?" Liam šokem vyletěl až na roh postele! „Sakra, co tu děláš?!" Brett jen nadzvedl ramena a naklonil hlavu na stranu. „Scott říkal, že si myslí, že máš nějaké problémy, a že už si toho všiml nejen Mason s Kirou." „No a? I kdyby, tobě do nich nic není." „To většinou nikomu. ... Vím, co tě trápí." „Tsss, to těžko." Zabručel Liam a vstal z postele. „Vím, že je to ohledně nás dvou." „O nás není nic. Tak nevím o čem to mluvíš." Liam měl ještě horší náladu než celou dobu ve škole. „Víš." Řekl Brett, když seskočil z jeho parapetu. Přistoupil k němu. „Řekl jsem ti, že my dva spolu by nebyl dobrý nápad. A ty se s tím nemůžeš vyrovnat. Nebo spíš možná nechceš." Liam mlčel. „Je mi líto, co jsem ti tehdy řekl. Nebylo to hezké." Ale on mlčel dál. „Mě hrou na mlčení nedostaneš. Stále si myslím, že to není dobrý nápad, jen jsem se chtěl omluvit za to, jak jsem to řekl, přesto, že se mi nezdá, že bych ti to řekl nějak hnusně." Liam si odfrkl a odešel ke své skříni, ve které pomalu začal hledat nějaké oblečení. „Liame, mluv se mnou." Ale stále nic. „Liame!" „Co?!" Vyjekl, když se naštvaně otočil. „Co, po mě chceš?" „Abys byl zase takový jako před tím. Aby tě to už netrápilo." Řekl s klidem. „Já už takový jako před tím nebudu, chápeš?! Nemůžu. Lidi se prostě mění. ... Běž." Řekl, zavrtěl hlavou a čekal, až odejde. „Liame..." „Jdi!" „Fajn." Chvíli na to zmizel v okně. Liam se postavil k oknu, aby viděl, jak odchází. Vzal si věci, které před tím hledal a vzal si je do koupelny. Pod proudem studené sprchy se snažil přijít na jiné myšlenky. Samozřejmě, že to nešlo. Měl chuť mu dát pěstí, ale moc dobře věděl, že by to nikdy neudělal. Začínali ho pomalu napadat chlípné myšlenky na něj, tak hned radši vylezl ze sprchy. Nakonec jen zalehl do postele s notebookem. Že měl ještě úkoly nebo se učit na písemku ho nezajímalo. Nemohl na něj přestat myslet a to bylo naprosto k nevydržení.
Další dny se to neměnilo. Měl ještě horší náladu a jeho přátele neměli tucha, co s ním. Konečně, když se po týdnu začínal dávat dohromady, zašel do Masonovy chaty. Byla už sobota a žádné další mrtvé tělo nebylo. Teda, aspoň si to myslel. Když dorazil, všichni až na Bretta seděli v obýváku. Jen, co přisedl, se dozvěděl, že je mrtvý Denny, otec Nancy. „Byl oběšený ve svém vlastním bytě." Liam na to Stilesovi jen přikývl. „Vždycky je o krok před námi, nechápu to." Stiles z toho byl zoufalý. Malia ho pohladila po ruce. Jenže v tu chvíli ho zajímali jen ti lidi. „Musíme chránit Billa." Přidal. Představa devítiletého mrtvého chlapce ho děsila.