Odvedli nás k nějakému ohni, bylo to asi něco jako 'náměstí', prostě to bylo divný. Celkem pochybuju, že tady by žila nějaká vládkyně Verena. Vždyť tu byly prakticky jenom stany. A navíc je to úplně jinou stranou, než nás vedli skřeti... Z přemýšlení mě vyrušili ti 'kapucíni' , opět kolem nás udělali kruh. Rychle jsem vyhledávala Danyho, když se naše oči setkali a já si byla jistá, že je v pořádku, pobídla jsem Adel, která se na Tomiho dívala stejně, jako já na Danyho a popoběhli jsme k nim.
Nelíbí se mi, že stojí v kruhu a nic nedělají. Najednou udělalo všech 13 stejný pohyb a z holí jim vystřelily blesky. Ty se nad našimi hlavami spojily a poslali paprsek přímo na nás, ani nevím, co mě to popadlo, ale zařvala jsem "DOLŮ!!!" všichni mě, jako na povel poslechli a já dala instinktivně ruce nahoru. Měla jsem zavřené oči a čekala jsem na náraz, který taky rychle přišel.
Tíha nárazu mě dostala do kolen, ale rychle jsem se zvedla. Až nyní jsem otevřela oči a nad svou rukou jsem uviděla, něco jako zářivě bílý štít, který blesk vcucával... A upřímně vůbec nevím, kde se to ve mě vzalo. Nejspíš to bylo z adrenalinu, že moji přátelé i já by jsme mohli přijít o život. Asi...
Když už štít neměl co vstřebávat, tak jsem ho zrušila. Dany, Adel a Tomi se zase zvedli a podle jejich výrazů, byli připraveni bojovat....za to mně do boje moc nebylo, zatmělo se mi před očima a podlomila se mi kolena, ale Dany mě chytil a přitáhl k sobě. Byla jsem nesmírně vyčerpaná, ale nechtěla jsem vypadat unaveně, mrkla jsem na Danyho "Děkuju" šeptla jsem a dala mu malou pusu.
"Jasně, pokud to bude za pusu, můžu tě chytat častěji." řekl a šibalsky se usmál, pokud jde o mě, taky jsem se usmála a postavila se na nohy.Všimla jsem si, jak Adel protočila očima. S ní to bude ještě složitý, ale co? Měla by být šťastná, z toho, že já jsem šťastná. To kamarádky bývaj, ne? To je fuk... Hlavně, že jsme naživu, tedy zatím.
Najednou jeden z těch 'kapucínů' vyšel z kruhu. Chvíli tam, jen tak stál, což bylo dost nepříjemný, protože jsem neměla nejmenší ponětí, co by mohl udělat. Asi po pěti minutách, kdy ani jeden z nich snad nedýchal, si sundal kapuci. Všichni ostatní to, jako na povel udělali taky. Okolo nás stálo 12 mužů a naproti nám stála žena. Přestože jsme jim už viděli do tváře, pořád stáli okolo nás a já si připadala, jako lovná zvěř...
Ta žena, okolo 28 let, se na nás opět nehybně dívala asi dalších pět minut, ta ale plýtvá časem, no ne?? Po chvíli vyslovila jednu otázku. Z jejího pohledu jsem poznala, že otázka byla mířená na mě. "Co jste zač?" mluvila tak klidně a přitom zdůrazňovala každé ze slov. Ale upřímně jsem neměla tušení, jak odpovědět.. Ahoj já jsem Elis, nejspíš (jak jste viděla) umím kouzlit...jo a tohle jsou moji kamarádi. Dva vlkodlaci a člověk. A jen tak BTW jsme úplně z jinýho vesmíru...asi takhle?
Všimla jsem si, jak se kolem mě museli držet, aby se nerozesmáli. To jsem jim to zase poslala telepaticky?? Kruci...teď abych si dávala pozor, na co myslim. Proč jsem s tím, já chytrá, vůbec začínala?
"Promiňte, ale to je moje věc." No, v hlavě to znělo líp. Žena se jen usmála a začala mě vydírat, jinak to ani nazvat nejde.
"Není, tedy pokud chceš, aby tvoji přátelé zůstali naživu." všichni muži naráz natočili svoje hole naším směrem.
"COŽE!?" křikli jsme všichni najednou.
"Tak bude to??" Žena začala zvyšovat hlas a na koncích holí se začalo objevovat zářivé světlo."JÁ NEVÍM, jasný!?....nevím." začala jsem velmi hlasitě, ale poslední slovo bylo jen tak tak slyšet.
"Veneficus..." šeptla si pro sebe, ale já jí slyšela. Koukla jsem se na Adel a ta jen kývla hlavou, slyšela to taky.Takže donedávna jsem si myslela, že jsem normální, potom, že jsem čarodějka a teď jsem nějakej Veneficus, jo? Myslím, že za týden mi nejspíš řeknou, že jsem žabí královna, nebo co?? Tohle už mě přestává bavit.
"Co je to Veneficus?" zeptala se Adel tý ženský.. Jakmile to dořekla, všichni v kruhu, okolo nás, se přestali soustředit na nás a jejich zrak spočinul na ženě.
"Cože?? N-nic." fajn, tohle bylo poprvé, co jsme ji vyvedli z míry.. A to jsem se bála, že to snad ani nejde.Takže Veneficus je nejspíš něco, co se nesmí vyslovit, paráda... Sice jsme tu ženu vyvedli z míry, ale rychle se vzpamatovala. Stačil jeden její pohled na muže a zase to bylo jako předtím.
"Takže vy teď půjdete se mnou." ukázala na mě, ale po pravdě, mně se s ní nikam moc nechtělo. Cítila jsem se totiž líp s ostatníma."Bez nich nikam nejdu..." byla jsem pevně rozhodnutá, že s ní prostě nepůjdu bez nich. Nechci už žádný tajnosti, věřím jim - snad i oni mně...
"Ale já si s vámi musím promluvit."
"Oni mohou slyšet cokoli... Jsou to moji nejlepší přátelé." stála jsem si prostě na svém.
"No, jak chcete - je to vaše volba."Neuměla jsem si představit, že by mi řekla něco strašného, tak jsem prostě stála na svém. Už mě nebaví před kýmkoli něco skrývat, nebo nevěřit svým přátelům.
Šli jsme za ní a zastavili se u nějakého stanu. Byl celkem veliký, asi největší ze všech, co tu jsou. Všechny stany byly zbarvené do hnědé barvy, takže se v lese hezky ztrácely. Byl to pěkný úkryt, ale stejně si myslím, že to mají pojištěný nějakym kouzlem.
Vešli jsme dovnitř a upřímně to tu vypadalo, jako u Danyho táty. Co krok, to kniha. Ale pochybuju, že má nějakou normální knihu.
Přešli jsme pod nějakou plachtou a vešli do 'místnosti', která ale vypadala úplně jinak, než ta předešlá. Byl tu jeden stolek a strašně moc židlí. Asi tak 60 a jedno křeslo. Do toho křesla si sedla ta žena a nás pobídla, ať si sedneme na nějakou ze židlí.
"Takže, pojďme si promluvit o Veneficusovi." řekla mi ta žena a já byla připravena ji poslouchat.
ČTEŠ
Magie? ANO!
ФэнтезиVše začalo snem, jedním snem, zvláštním tetováním a šokujícím zjištěním... pak se změnilo doslova úplně všechno od základů.