Magie? ANO!

Kapitola 35 - Bludiště

Ann se chvíli držela a pak se i s Mikem začali smát. A to opravdu hodně.

"Jistěže to byla legrace, nic takového jako minotaurus neexistuje, tedy alespoň ne tady v tomto světě."

Myslela jsem, že jí asi zabiju, málem jsem umřela strachy, že na nás v bludišti nějaká potvora opravdu vyběhne. "Takže za prvé Ann: Už mi tohle nikdy, nikdy, ale nikdy nedělej!!! A za druhé: Opravdu je divný, že máš v týhle situaci smysl pro humor. Nebo spíš, že máš vůbec nějaký smysl pro humor."

"Opravdu sis myslela, že jsem jenom takový suchar?? Víš do teď jsme neměli já a ani Mike důvod být šťastní, ale podle mě, když už jsme tak blízko, proč to prodlužovat??" nevěřila jsem vlastním uším. Opravdu řekla to, co řekla? Vždyť to ani nedávalo smysl...

"Ann, víš, že jsme blízko k zabití vaší sestry, viď?" zeptala jsem se opatrně.

"Elis, jak už jsem řekla, naše sestra zemřela!! Tohle není ona, tohle je démon v jejím těle, až ho zabijeme, osvobodíme tím její duši a ona bude moci konečně odejít... My jí tím osvobodíme, kdyby se to stalo například mně, udělala by totéž."

"D-dobře, asi. Ale jak si sama řekla, jsme blízko, ale to ještě neznamená, že se nám to povede."

"Máš pravdu, promiň. Vlastně ani nevím, co to do mě vjelo! Měla jsem náhlou chuť se smát, jako kdysi..."

"Mně se stalo to samý, bylo to divný. Byl to takový nával...energie, nebo spíš pocitů." řekl Mike.

 Fajn, dokonale se v tom ztrácím a začíná mě to trochu děsit, ale v téhle chvíli je prioritní najít klíč!

"Dobře, vyřešíme to později, teď musíme najít klíč!" 

Podle mapy na bráně byl klíč uprostřed bludiště a my stáli na začátku. Překvapivě...

"Asi by jsme si měli tu mapu nějak zapamatovat, ne?" ozvala se Adel a přešla k mapě.
"No ale, jak to chceš udělat, nevzpomínám si, že by někdo z nás měl fotografickou paměť. Nebo, že by někdo z nás měl mobil, kterýmu se po skoro měsíci nevybila baterie." potom jsem se otočila na Ann a Mika. "A co vy, nemá jeden z vás fotografickou paměť, nebo něco, kam by jsme zaznamenali, kudy jít??" 

Oba dva zakroutily hlavou. Bezva, jsme v háji... Pokud tedy nechceme v tom bludišti bloudit na věky.

-----------------

Seděli jsme u tý brány dobrý 2 hodiny a přemýšleli, jak se s tím bludištěm vypořádat. Všimla jsem si Tomiho, jak si bránu prohlíží z boku, ale nedávala jsem tomu, že na něco přijde moc šancí. Každou minutou jsem měla čím dál tím míň naděje.

Už jsem ani nevěděla co dělat a tak jsem si jen tak házela s kamínky. Chtěla bych se vrátit domů, mám tohodle pošahanýho světa plný zuby! Proč jim vlastně pomáháme?? Vždyť jediný dvě cesty jsou, že buďto zemřeme, nebo někoho zabijeme. Máme zabít někoho, koho ani neznáme! Jak máme vědět, že je Verena opravdu tak zlá?? Proč jsem jim vlastně věřila?

"Asi něco mám!!!" křikl Tomi. V tu ránu jsem svoje myšlenky zahnala do úplného kouta své mysli a začala jsem doufat, že našel něco pořádnýho.

Všichni jsme se seběhli kolem brány a poslouchali.

"Vidíte ty kruhy na bráně? Nebo spíš vidíte na čem jsou přichycený??"
Všichni jsme si začali bránu prohlížet. Ty kruhy, které značily labyrint byly opravdu na něčem zavěšeny, ale pořád mi nedocházelo, k čemu nám to bude.
"No, je to taková zvláštní věc a podle mě by se teoreticky dalo s těma kruhama pohybovat." 

"K čemu nám asi tak bude s těma kruhama hejbat? S legem si můžeš hrát doma." oznámila mu Adel trochu podrážděně.

"No to nevim, ale za pokus nic nedáš!" řekl Tomi a pohnul s největším kolem.

Všechno kolem nás se začalo třást, všude lítaly kameny a jedna z jeskyních kamenných zdí se začala pohybovat.