Magie? ANO!

Kapitola 19 - Veneficus

"Mě by spíš zajímalo, jak vám máme říkat." řekla Adel. Něco na tom bylo, říkat jí 'ta žena' už je docela otravný.
"Upřímně s nikým z vás nehodlám vést konverzaci." odpověděla a ukázala na všechny mé přátelé. "Budu hovořit pouze s Veneficem, tedy pokud tady je." Kdyby mi Fry neležel na klíně a nespal, asi bych odsud vypálila rychlostí blesku, ale to nešlo.
"Takže, když hodláte mluvit pouze s Veneficem, tak už by jste nám mohla konečně říct, co to je. Jo a to oslovení by se taky šiklo" Myslím, že jestli ještě chvíli neuslyším nic užitečného, tak odejdu...

"Jak tedy chcete, jmenuji se Loira a teď k věci - Veneficus je vztažen k dávné legendě, chcete ji slyšet?"
"Pokud je to nutný." křikl Tomi, vlastně jsem s ním souhlasila, nechci už poslouchat věci, co do tohodle tématu nezapadají, nejradši bych nějakou legendu, kterou asi ani nepochopím, vynechala, ale nebudu Loiru přece zbytečně dráždit.
"Ano, je to nutné" procedila Loira skrz zuby, asi už jí lezeme na nervy "pokud chcete dosáhnout a vidět celkový obraz, musíte si to poslechnout."

Na to už Tomi nic neřekl a opět v klidu seděl. Teda 'v klidu' přesněji si začal povídat s Danym...no jo no, prostě kluci ;D Adel se na to moc netvářila, ale radši mlčela ( chytrá holka, nehodlám se s ní teď hádat ).

"Ehm, ehm, mohu pokračovat? A tentokrát bez vyrušování." jak dokončila tuhle větu, podívala se na kluky. "Ano, madam!" řekli oba společně. Věřte mi, tomuhle nešlo se nezasmát. Loira se jen trochu zamračila a začala vyprávět, asi nebyla zvyklá, že by ji někdo neposlouchal, ale tak coo, jsme teenageři, musí si zvykat...ale teď už k té legendě.

'Ne vždy v této zemi vládl chaos a nenávist, jak je to tady dnes, bývaly tu i dobré časy, na které si už pamatuje jen málo kdo. Bývaly zde plesy, radovánky, slavnosti a další a další vzrušující akce. Náš svět nebyl obalen do tmavomodrých barev, vše zde mělo jasnou, krásnou i zářivou barvu. Měli jsme zde mírumilovné vládce. Krále a královnu. Vše, co jim přišlo pod ruku, jakýkoli problém se jim dařilo vyřešit. Všichni obyvatelé je milovali. Ale jak je každému jasné, vše musí jednou skončit. Toto krásné období skončilo po příchodu Vereny, nynější panovnice. Kruté a nemilosrdné panovnice... Král byl Verenin bratr, ale ona zdaleka nebyla povahy jako on. Byla, nebo spíš je, plně zahořklá. Nikdy nechtěla být ta druhá, a jak se také stalo, byla schopná pro své místo vládkyně udělat cokoli, dokonce i zabít vlastního bratra i s celou jeho rodinou. Byl to odporný čin, za který měla být popravena, ale kdokoli se jí postavil, poznal osud horší než smrt... Byla mu odebrána duše a vlastní vůle a tím se stal členem Vereniny armády. Stal se z něj bezduchý voják, který na příkaz s vé stvořitelky drancoval vesnici po vesnici, dokud si Verena všechny nepodmanila...

....my už jsme jediný klan Vereniných odpůrců, co přežil.

Chvíli jsem neměla slov, když si představím, čím vším si tato země prošla, ale k vůli tomu zde nejsem. Jsem tady, abych zjistila, co jsem zač, ale o tom pořád nic nevím. "Loiro, byl to sice velmi emotivní příběh a velmi s vámi soucítím, ale mně zajímá, co jsem zač. A jak se naučit svou sílu ovládat."

"To je mi jasné, také už se k tomu dostávám, tedy z rychleně: Říkalo se -ale nikdo nevěděl, jestli to je pravda- že jeden z královské rodiny přežil. Ten vyvolený, ten potomek, bude jediný mocný Veneficus, který dokáže Verenu sesadit z její nynější pozice.
A já mám důvod myslet si, že jste to vy."

"Já??" tak teď už nerozumím totálně ničemu...
"Ano vy." odpověděla mi klidně.
"A jaký je jako ten důvod?" vložil se do toho Dany, zrovna jsem se chtěla zeptat na to samé.
"To co jste předvedla venku, to nezvládne jen tak někdo, vlastně je to tak mocné kouzlo, že..."

Vyrušil nás nějaký muž. "Omlouvám se, ale dorazila Annister."
Loira se okamžitě zvedla a vyšla ze stanu. Automaticky jsme se na sebe všichni koukli, zvedli se a šli za ní.

Doběhla jsem Loiru a zeptala se, kdo je Annister.
"Je to náš nejlepší špeh, ještě ji nikdo nikdy nedostal, je jako stín...a proto je tak důležité, co nám přinesla za zprávy."

Zastavila jsem se a naznačila kamarádům, aby šli za mnou. Pochopili a vydali se stejným směrem jako já. Došli jsme až k nějakému vysokému stromu a tam se zastavili. Otočila jsem se na ně.

"Pochopil někdo z vás něco??" zeptala jsem se s nadějí v hlase, protože já jsem teda nepochopila skoro nic.

Všichni jen tak pokrčili rameny...
"Tak očividně jsi pro ně důležitá." řekl Tomi, poté se přidala i Adel."Nejspíš si ten Veneficus, nebo co..." potom i Dany."A taky máš asi velkou moc."

Vysypali to na mě rychlostí blesku, ale řekli mi jenom to, co jsem si už uvědomovala...
"To vím taky, ale já myslela nějakou pointu, nebo to, proč jsme vůbec tady."
Adel se na mě podívala výrazem, který ani nedokážu popsat, prostě nedokážu..."Tak za prvý za to, že jsme tady můžeš ty..."
"Hele o tom jsme se už bavily, si stejně na vině, jako já..."
"Nepřerušuj mě Elis! Takže za druhý jsme nejspíš uvízli v nějaký noční můře, nebo tak něco a za třetí už začínám mít hlad...tak koukej něco vyčarovat, nebo si pochutnám na tvým klukovi."

"To si snad děláš srandu, nebo?" řekl Dany a couvl o pár kroků dozadu.
"Vypadám na to??" Adel se na něj koukla vražedným pohledem a Tomi tam umíral smíchy.

Mně to teda moc vtipný nepřišlo, protože si nejsem jistá, jestli by to Adel opravdu neudělala, protože ho prostě nesnáší.
"Adel, měla si se najíst doma...počkat, co rodiče!!!"

Na to jsem úplně zapomněla, sakra to bude malér.