Jeden tah,
bílé růže mě pohladily.
Prázdno, není žádných snah,
rudé květy se vytvořily.
Kutálí se po pokožce bledé,
hořké perly smutku.
Stane se tak pokaždé,
kdy obecenstvu hraji loutku.
Červená se mění ve fialovou,
mechy to sledují se strachem.
Linie zdobí pokožku jemnou,
jakmile procházím tím tichem.
