Tělo se rozpadá,
mysl chátrá.
Vše, co máš ráda,
hoří, jako vatra.
Spárům se musíš vymanit,
v oceánu se topíš.
Kdo tě přijde zachránit,
než se utopíš?
Ústa tvá mlčí,
neřeknou ani slovo.
Jak se křičí?
Srdce těžké, jako olovo.
Procházíš jako stín,
ponořená v myšlenkách.
Jaké následky bude mít čin,
kdy pohltí tě strach?
Po tvářích se kutálí slzy,
dech se ztrácí v hrdle.
Udusíš se, brzy,
nastane tvá chvíle.
Ležíš na dně oceánu,
voda plní tvé plíce.
Vše šlo podle plánu,
našla jsi své hranice.
Zůstala jsi ztracená,
nevíš kudy zpět.
Jsi unavená,
jako růže květ.
