Final Girl [CZ] ✓

Kapitola 10

Lesem procházíme už minimálně hodinu. Kira, stále naštvaná, nespokojeně kráčí pár metrů před námi. Občas se na nás otočí, odfrkne si a dál pokračuje v naštvané chůzi. Začínám s ní ztrácet trpělivost. Možná....že kdybych ji zabila...tak bych to mohla svést na Riney, kterou bych pak taky zabila.

Ne, to je hloupý nápad. Jsem placená za to, aby Kira přežila. A ty peníze jsou opravdu lákavé.

„Jak dlouho myslíš, že bude naštvaná?" prohodí Riney, dál vláčející pálku za s sebou.

Pokrčím rameny. Na tohle opravdu neznám odpověď. „Možná pár hodin, ale nakonec si uvědomí, že to, co jsem udělala, bylo potřeba."

„Mám hlad. Něco si ulovíme." blondýnka na mě udělá psí oči.

„Jako králíka?" pozvednu obočí a zpomalím.

„Ne," odfrkne si. „Měla jsem na mysli jednorožce pasoucí se na duze."

Obrátím oči v sloup. Očividně tady někdo zná pojem sarkasmus. A já to nejsem.

„Dobře. Stačí, aby začalo pršet. Pak se objeví duha a jednorožci nebudou daleko."

„Tamaro!" okřikne mě Riney se smíchem. „Ty víš, že jsem myslela králíka."

„Vážně?"

„Jo!"

„Tak fajn." usměju se. Ujdu pár kroků, když do něčeho vrazím. Jako vážně?! Kolikrát ještě budu do něčeho vrážet. Zavrčím a podívám se na...Kiru. Ach, aspoň, že to zase nebyl strom.

„Já....mám taky hlad." špitne Kira smutně. To jí ta holka tak vzala? Kiro, vždyť se tě taky pokoušela zabít!

„Kiro," vydechnu. „Chápu, že tě ta holka tak vzala, ale pochop, že kdybych to neudělala já, tak by ona zabila nás."

„Já vím." její odpověď mě zarazí. Když teda ví, že jsem to musela udělat, proč je na mě tak naštvaná? „Jen....byla to moje spolužačka. Znala jsem ji."

Dojde mi dech. Ona. Ji. Znala! A mě nic neřekla! Promnu si čelo, na kterém mám ještě pár kapek krve.

Otevřu pusu, že něco řeknu, ale zrzka mě předběhne: „Nechci se o ní dál bavit. Prostě....pojďme chytit toho králíka."

Přikývnu a všechny tři se vydáme dál. Nejhorší na lovu je vůbec najít svoji kořist. A nejsem si plně vědoma, jestli tady vůbec něco žije.

****

„Tady něco je." Kira přejde kousek od nás a ukáže na zem. Přiblížím se k ní a spatřím malé otisky ťapiček. Přeci jen tu něco malého je.

Poplácám zrzku po zádech. Ta jemně pozvedne koutky. „Dobrá práce."

„Ehm, holky?" ozve se Riney. Obě se na ní otočíme. Blondýnka zírá do země. Přejdu k ní a uvidím otisky. Tyto ale nejsou zvířecí. A podle hloubky a velikosti nohy nepatří ani žádné holce. Teda, pokud by tu nebyla nějaká mužatka. Ale to asi těžko.

„Čí jsou?" blondýnka se na mě otočí s otazníčky v modrých očích. Popojde kousek dozadu.

„Tyhle otisky jsou pánský." odpoví za mě Kira. Hmm....dobrá holka. Když chce, chytrá je. Souhlasně přikývnu a ohlédnu se, jenže žádnou postavu nespatřím. Ty otisky ale taky nejsou staré. Možná den dva, víc ne.

„Proč by sem chodili ti únosci?" zeptá se Riney a přehodí si pálku do druhé ruky.

„Nevím," pokrčím rameny. „Možná...pff..fakt nevím." Momentálně mám vygumovaný mozek. Proč by sem ti kluci chodili? Nastražit pasti? Ulovit si králíka? Zabít pár holek?

„Co když něco hledají?" promluví tiše Kira. Otočím se na ní a zamyslím se. To by mohla být pravda. Přeci jen, možná hledají nás. Možná nejsou zvyklí, že někdo utvoří skupinku a snaží se nás rozdělit. Postavit proti sobě. Nebo se prostě nudí a rozhodli se pár z nás zabít.

„Jenže co?" odpovím po delší odmlce, kdy každá z nás určitě přemýšlela nad Kiřinou otázkou.

„Měly bychom vyrazit na toho králíka." jako na povel Riney zakručí v břiše tak, že to slyším i já. Skousnu si spodní ret, abych se nezasmála, jelikož blondýnka zčervenala jako rajče.

„Máš pravdu. Někde taky bude." pozvednu koutky do mírného úsměvu.

****

„Sakra." zasyčím a pokračuju v běhu. Toho blbýho králíka tu honíme minimálně hodinu. Tak mi to přijde. Malý hnědý králíček hopsá před námi jako by si z nás dělal pr...srandu. Jo, srandu. Občas otočí tou malou hlavičkou a koukne na nás tmavě hnědýma očima.

„Tohle nemá cenu. Spíš než on padneme my." Riney udýchaně zpomalí. Otře si pot z čela a vydechne.

„Už musí být vysílenej. Přeci jenom ho honíme aspoň hodinu a něco." řeknu, ale nezpomaluji.

„Asi třicet minut. A přijde ti ten králík udýchaný, unavený?" vedle mě se objeví Kira. Dýchá o něco hlouběji, je taky unavená, ale nevzdává se. Kouknu na králíka před námi, který zastavil, aby se najedl trávy. To snad ne?!

Zlostně zavrčím a přidám do běhu, takže téměř sprintuji. Naštvaně vytáhnu nůž a než se králík naděje, nůž mi vyletí z rukou a trefí králíka do zadní nohy. Ten vypískne jako gumová hračka a vydá se na útěk.

„Skvělé. Zase si dost pomohla, Tamaro." ozve se Riney, která nabrala druhý dech. Zastaví se vedle mě a sehne se pro zkrvavený nůž.

„Skoro jsem mu propíchla nohu, takže ho stačí pronásledovat. Zpomalila jsem ho, to je víc, než když ho vystrašíš tou svou pálkou." rozhodím rukama a vytrhnu jí nůž z rukou. Kira nás doběhne a zastaví se kousek od nás.

„Fajn. Tak na co čekáme? Vběhl mezi ty skaliska." ukáže na menší skalnaté výběžky, trčící kousek za lesem. Výběžky plynule přechází na menší pláž, vedoucí do moře. Takže jsem na okraji ostrova? Možná, že kdybychom plavaly, tak bychom se dostaly pryč.

Přikývnu a vyrazím ke skaliskům, kam nám utekla večeře. Ano, večeře, jelikož se znovu začíná stmívat. Jen mi nejde do hlavy, proč jsme nepotkaly žádnou další holku. To jsou už všechny..no, ehm...mrtvé? Nebo se schovávají?

„Taky nad tím přemýšlíš?" šťouchne do mě Kira. Nechápavě nakrčím obočí. „No nad tím, jak si toho králíka připravíme." zasměje se.

„Jo tak. No, jo. Nejspíš bych ho udělala nad ohněm." prohodím co nejrychleji. Opatrně vystoupím na první větší skalní útvar.

„Pozor, jsou ostrý." upozorním holky za mnou a následuju krvavé cákance, až ho konečně najdu. Králík se krčí v jednom z malých jeskyněk, nebo spíš takové stříšky ze skály, a sotva popadá dech nad ztrátou krve. Je unavený, a když k němu natáhnu ruku, ani se nepohne.

Stisknu rukojeť a vytáhnu králíka nad skálu, kde ho rychle usmrtím podřezáním krku. Králík s sebou několikrát zacuká, než zůstane bezvládně viset.

„Tamaro!" vykřikne jedna z holek. Nechápavě se otočím. Kira i Riney se krčí nad dalším ze skalisek a koukají dolů.

Přiblížím se k nim, až mě do nosu udeří nechutný zápach rozkladu. Opatrně se nahnu mezi dvě skaliska. Mezi nimi je v klubíčku schoulená dívka, zelené oči upřené na nás, plavé vlasy pohozené všude kolem hlavy, jako by tvořily přikrývku. A všude kolem létají mouchy, kladoucí vajíčka přímo do dívky, která má od much a červů rozkousanou čelist, takže máme ukázkový výhled na její zuby.

„No do háje." vydechnu.