Final Girl [CZ] ✓

Speciál č. 5

Uprostřed prázdného parkoviště stál nádherný Peugeot 206 barvy moře. Vedle auta postávala vysoká zrzka v jednoduchých olivových šatech, radostně sledující muže v černém obleku naproti sobě.

„Děláš si srandu?" zeptá se Tamara s lehkým nadšeným tónem svého společníka. Ten se na chvíli zamyslí, nakonec však váhavě přikývne. Dívka zavýská jako malá holčička a obejme muže naproti sobě. „Mikeu, strašně ti děkuju....ani nevím, co mám říct. Prostě, děkuju," vyhrkne.

„Tamaro," Mike dívku jemně odstrčí. „To není laskavost ode mě. Být mnou, za volant tě ani nepustím s tvými....no, šílenými schopnostmi, ale oni si to tak přejí. Máš to umět, tak tě to naučím." povzdychne si.

„Šílenými schopnostmi?" Tamara pozvedne levé obočí, přičemž si založí ruce na prsou. Neví, co si o tom má myslet. Co dělá špatně? Její výcvik je perfektní. I Mike souhlasí, že je jedna z nejlepších.

„Víš, co mám na mysli." odpoví po chvíli. Jenže Tamařino stále zvednuté obočí a tázavý výraz ho nutí mluvit dál. „Například když jsi jednou šla do ledničky pro zmrzlinu, zakopla si o vlastní nohy. Pak je tu ta věc s...no...s kuší. Není dobrý, když střílíš na ulici. Máš být ráda, že tě ten muž, kterému jsi prostřelila stehno, nezažaloval. A to jen díky mým omluvám o tom, že jsi psychicky narušená." Mike dokončí delší proslov, nadechne se a pokyne dívce hlavou k autu.

„Něco na tom je," zamyslí se Tamara, obcházejíc Peugeota na stranu řidiče.

Oba se usadí a zapnou si pásy. Dívka si složí ruce do klína. Otočí se na Mikea, který sedí celý ztuhlý a kouká kamsi do dálky.

„Ehm," odkašlě si Tamara. „Neměli bychom začít?"

„Tohle je špatný nápad," zašeptá si Mike spíše pro sebe a zakroutí hlavou. „Ruce si dej na volant, poloha tři čtvrtě na tři."

„Nemá to být na dvě hodiny a deset hodin?" svraští dívka čelo, ale ruce položí na předešlý pokyn.

„Nemá," potvrdí Mike.

„Ale-„

„Jsem já učitel, nebo ty?" káravě se na dívku zadívá. Ta zavře ústa do tenké linky, hrdě pozvedne bradu a otočí se dopředu.

„Kdo umí, umí. Kdo neumí, učí." neujde zrzce sarkastická poznámka, bohužel bez tolik očekávané odezvy.

„Dole máš pedály. Levý je spojka, prostřední brzda a pravý je plyn." začne s vysvětlováním. „Aspoň štěstí, že auto má automatickou převodovku."

„Jako bych nebyla schopná řídit auto," odfrkne si dívka a dle dalších Mikeových pokynů nastartuje, až modrý Peugeot nádherně zavrní.

„Nejsi toho schopná," potvrdí její poznámku Mike. Nakonec rukou dá Tamaře povolení k vyjetí.

„Proč se vlastně neučím v autoškole?" zeptá se, když vyjedou z parkoviště do rušnějších ulic.

„Dvě stě metrů rovně, pak doleva. Kilometr rovně, bude křižovatka, tam doprava," spustí Mike. „A mimochodem...v autoškole to stojí za prd. Jsem lepší učitel."

„Lepší učitel," zopakuje si dívka spíše pro sebe, aby se přesvědčila o tom, zda je to pravda.

„Odboč," promluví klidně Mike. Pravou rukou avšak pevně svírá sedačku s obavami o svůj holý život. Sám se musí stále přesvědčovat, že Tamara je schopná naučit se řídit. Vždyť doteď zrzka řídila bez problémů, kde by se mohly vzít komplikace, že?

Modrý Peugeot vjede na cestu mezi dvěma lesy, kde se nenachází žádné další auto.

„Bože," vyhrkne Tamara a strhne volant prudce doleva, mezi stromy.

„Co to děláš?!" vypískne Mike. „Zastav!"

Zrzka pohotově šlápne na jeden z pedálů, jenže auto přidá na rychlosti a začne mířit do mohutného stromu.

„Říkal jsem zastav, ne zrychli!! Prostřední, prostřední, prostřední!!" začne řvát Mike. Tamara rychle dupne na brzdu, až s sebou auto škubne a oba jezdce pohodí lehce dopředu. Naštěstí je pásy zadrží však.

„Řekni mi pořadí pedálů. Zleva doprava," zeptá se Mike až vražedně klidným hlasem, stále se vydýchávajíc.

„No...spojka, brzda, plyn," pronese Tamara po chvíli přemýšlení.

„A můžeš mi říct, proč si dupla na plyn, když jsem říkal zastav?" Mikeův klid Tamaru začne značně znepokojovat. Dívka sevře čelist pevně k sobě a stiskne volant, až jí zbělají klouby.

„Tak?" pokyne jí Mike po pěti minutách ticha.

„Zpanikařila jsem," vydechne Tamara, připravujíc se na nadcházející pohromu. Místo ní se však Mike odpásá a vyleze z auta.

Dívka se rychle dostane z auta též, zavře dveře a břichem se opře o auto, sledujíc klidně postávajícího Mikea.

„Kolikrát ti mám opakovat, že panika je to nejhorší. Nesmíš jí nikdy," výhružně pozvedne prst. „nikdy dovolit, aby tě ovládla." zasyčí skrz zuby a přejde k Tamaře.

„Sedej vedle, řídím já," ukáže jí na místo spolujezdce, usazujíc se za volant. Tamara však jen dál stojí. Proč? Proč já? Kdo by nezpanikařil, kdyby mu do cesty něco vběhlo?

„A můžeš mi laskavě vysvětlit, co tě vedlo k tomu, pokusit se nás zabít?" zeptá se Mike ve chvíli, kdy si dívka začne přetahovat pás přes tělo.

„Já....veverka."

„To, že si myslíš, že jsi veverka, ti nedává důvod pokoušet se narážet autem na strom. Chceš šplhat po stromech? Někdy jindy," řekne muž v obleku, nastartuje a zručně vyjede zpět na cestu, kde naštěstí nejsou stále žádná auta.

„Ne, to jsem nemyslela. Asi mi....asi mi do cesty vběhla veverka." Tamara se nervózně ošije, sledujíc míhající stromy a stále lehce otřesená z předchozí události.

„Nedělá ti problém zabít člověka, ale kvůli veverce zabiješ nás?" Mikeovi se přes tvář mihne letmý úsměv, který ihned skryje.

„To je něco jinýho," prohodí dívka a odbude Mikea pohozením ruky.

„V čem?" svraští muž čelo.

„Veverka neznásilňuje, nevraždí a neunáší lidi," odpoví stroze dívka. Hlavu si unaveně opře o boční sklo a sleduje míhající se les, pokoušejíc uklidnit srdce, které bije, jako by jí chtělo vyskočit z hrudi.

„To nevíš. Zkoumáš snad život veverek?" prohodí nenuceně.

„Musíme se bavit o veverkách?" pozvedne Tamara obočí a začne sledovat Mikea v odrazu skla.

„Veverky jsou zajímavá stvoření," pokýve Mike hlavou. Pozvedne pravý koutek úst a zapne rádio.

„Jo, to jsou," přitaká nepřítomně Tamara, upadajíc do vzpomínek na svůj minulý život, z kterého si pamatuje jen úlomky. Naštěstí mezi ty úlomky patří i obličeje její rodiny, kterou ztratila.