Despair

55. Část

Darnezie svůj slib dodržela a každý se mi dvořil, tak jak řekla, až na jednoho, který si ze mě dělal pořád srandu a já ho doslova nenáviděla a to vcelku mohl za to on, že jsem musela spolu s Louisem do společenství. Už je to tři dny, co jsem ho neviděla a měla jsem opravdu dost. Tak šíleně moc mi chyběl, ale já prostě ten kámen musela najít, i kdyby to mělo trvat měsíc. Darlie se mi sem tam ukázala na oči a to byl další člen temnoty, kterého jsem nemohla snést.

Opravdu, se Zaynem by se mohli dát dohromady, protože ten hajzl byl úplně stejný jako ona. Cítila jsem se každým dnem hůř a hůř, co jsem strávila společnost v temnotě. Ostatní kolem mě se snad nikdy neusmívali a já si připadala, jako bych byla v rukách samotné smrti. Cítila jsem na svém těle úplně vše. Cítila jsem strach, bezmoc a také zoufalství. A o tom to celé je, o zoufalství.

Mohu doufat, že Louis nevyvede nějakou blbost a nevydá se mě hledat a také, že si nevzal mezitím, co jsem pryč, tu dceru od Marcolna. Až tu holku uvidím, vytrhám jí všechny vlasy, co má na hlavě. Jestli bude stejná jako Marcoln, tak mě nebude nenávidět ještě více, jak on sám.

Darnezie mi začala za ty tři dny důvěřovat a já se stala její, jak sama říkala – pomocná ruka. Donášela jsem jí vše, co jsem mohla, jenom aby mi věřila a já později našla kámen a sama ho zničila. Bude to sice riskantní, ale bude to jediná šance, jak se dostat z rozporu temnoty a společenství.

„Naše malá lady došla," řekl Zayn, jakmile mě uviděl v hlavním sále. Zamračila jsem se na něho a obešla stůl, u kterého seděl. „No tak, zlatíčko. Nemůžeš se mi pořád vyhýbat," pronesl a vstal. Zrychlila jsem na kroku, abych mu utekla, jenomže to bylo marné. Chytil mě za zápěstí a přitáhl si mě k sobě. „Já vím, o co ti jde," zašeptal blízko mého ucha a já zhluboka dýchala. Měla jsem chuť ho praštit, ale ruce mi připevnil k sobě a tělem uvěznil ke stěně. Nemohla jsem se ani pohnout.

„Ne, to teda nevíš. Pusť mě, ty grázle," sykla jsem a pohnula nohou. „Ale no tak. Tady si chce někdo hrát, no nemám pravdu? Ty sem nepatříš. Jsi na to až moc hodná. Mohla by si být stejná jako Darlie, ale nejsi," zašvitořil a trochu uvolnil svůj stisk. Já toho využila a kopnula jsem ho do slabin, jak nejsilněji jsem mohla. Okamžitě se skolil na zem a já ho obešla.

„Chcípni, ty odporný prevíte," sykla jsem. „Jestli hledáš ten kámen, nikdy ho nenajdeš. Ani netušíš, jak nablízku ho máš. Jsi tak naivní. Stačí se dotknout nebes a máš ho jako na dlani, ty náno!" zaječel a válel se na zemi. Došla jsem k němu a pro jistotu ho ještě jednou kopnula, aby se za mnou nevydal, protože jsem z něho měla strach a snažila jsem se od něho držet, co nejdále to jde.

„Co se to tu děje!" zakřičela Darnezie, která vešla do místnosti a zhnuseně se na nás dívala. „Měla byste si hlídat své zaměstnance a také ty, kterým věříte. Tady Zayn rád zneužívá nevinné, hlavně po sexuální stránce," zaklela jsem povýšeneckým hlasem a podívala se na Darnezii, jak sleduje Zayna, který se válel na zemi a skučel bolestí. „Něco jsem ti o tom řekla, Maliku. Okamžitě půjdeš a nechci tě vidět na očích. Ještě jednou takový incident a vyženu tě. A teď vstaň a vypadni." „Mrcho," pronesl Zayn směrem ke mně, když se postavil a já se na něho falešně usmála.

„Máš něco nového?" zeptala se mě a došla až ke mně. „Kromě toho, že Zayn je úchylné prase? Ale jistě, vaše dcera se každý večer plíží z hradu a utíká někam do lesa," řekla jsem a jí se rozšířily zorničky. Vím, že žalovat se nemá, ale jednalo se o Drakie. O tu panovačnou mrchu, co mě věčně urážela, už bylo na čase, abych se jí pomstila.

„Je ti jasné, že jestli mě zradíš, skončíš tak, jako ostatní," zavrčela zlostně. Nasucho jsem polknula. „A ti skončili jak?" optala jsem se s nejistotou v hlase. „To doteď nikdo neví. Je to jenom čistě na mně. Ale tobě se věřit dá. Donášíš mi a už jenom to o tobě svědčí, že máš v sobě nějaké to zlo. Používej ho dále a můžeš u nás zůstat navždy." A s těmihle slovy odešla. Odfrkla jsem si a dala se do kroku. Zůstat tady navždy? Ne, díky, ale nechci.