A Nightmare (Teen Wolf FF)

Doktoři

Z pohledu Bretta
(V době před Maliiným únosem)
Povídal jsem si se svou sestrou Lori, když jsme slyšeli, jak se rozbilo okno. Někdo zasáhl mou sestru kulkou a ona se bezmocně sesunula k zemi. Chytl jsem ji pod hlavou a tiskl ji ruku na ránu.

"Všechno bude v pohodě," šeptal jsem. Někdo tady je, došlo mi. Někdo stál v rohu pokoje.

"Nechte nás na pokoji!" zakřičel jsem. Něco, nebo někdo mě praštil po hlavě. Svalil jsem se na zem. Někdo táhl mou sestru pryč, bezmocně se snažila bránit a křičet.

"Moje sestra, moje zodpovědnost," řekl jsem a s bolestí hlavy, která díky faktu, že jsem vlkodlak, začínala ustupovat.

"Vemte si mě," zvedl jsem ruce na znamení, že se vzdávám. Mohl jsem jen doufat. Potom mě někdo silný chytil za ruce a praštil se mnou o skříň v rohu. Měl jsem strašný vztek.

"Mé sestře nikdo ubližovat nebude," zakřičel jsem a začal se měnit. Chtěl jsem na něj vystartovat. Nebo je jich víc?

"Vezměme jeho," zaslechl jsem a než jsem stihl zareagovat, zase jsem dostal po hlavě. Tentokrát to byla silnější rána. Poslední co jsem viděl, byla Satomi s vyděšeným výrazem, která se objevila ve dveřích. Stihl jsem ukázat do rohu, kde v krvi ležela Lori. Satomi se k ní sehla. Potom už všude byla jen tma.
----
Probudil jsem se v nějaké budově. Všude byla tma a cítit chemikálie. Byl jsem koženými popruhy připoutaný k nějakému lehátku, či co. Pořád lepší, než kdyby tady byla moje sestra. Z nějaké místnosti jsem slyšel křik.

"Haló?" zeptal jsem se nejistě do tmy. Nic. Snažil jsem se roztrhnout popruhy, ale nešlo to. Vlastně jsem nic jiného nečekal.
Někde se otevřeli dveře.

"Nechte mě!" zakřičel někdo u dveří. Ten hlas mi někoho připomínal. No jasně-Parrish, ten strážník. Otočil jsem se, abych se ujistil. Ano. Vypadalo to na muže.
"Nechte mě!" Pokoušel se jim vykroutit, ale oni mu jen něco píchli do krku. Jak jsem čekal, po chvíli byl v bezvědomí.

Připoutali ho stejně jako mě a odešli. Jako bych tam vůbec nebyl.

"Parrishi," pokusil jsem se ho vzbudit. I když šeptem to asi nepůjde.

"Strážníku!" křikl jsem. Nic.

"Co mám dělat? Nemůžu tady přeci jen ležet a nic nedělat," mumlal jsem si pro sebe. Potom jsem zase slyšel otevření dveří.