A Nightmare (Teen Wolf FF)

Je tu naděje

Z pohledu Stilese
Chtěl bych jít s nimi. I když s kousnutím od kojotodlaka bych jim asi moc platný nebyl.

Všiml jsem si Liama, který nešel se Scottem a Isaacem a nervózně přešlapoval před pokojem. Chtěl jsem na něj zavolat, ale náhlá únava a hlavně bolest mě zastavily.

Rána na boku mě začala strašně pálit a připadal jsem si strašně unavený.

"Tati," špitl jsem. Víc už jsem říct nestihl, protože jsem začal zvracet.

Zvracel jsem něco černého. Vypadalo to jako černá krev, která Scottovi tekla z rány, když jsme si mysleli, že Derek zemřel. Bylo to v době, kdy na nás útočili Alfy.

Do pokoje přiběhla Melissa a hned za ní se objevil Liam, který křečovitě svíral v ruce mobil a střídavě koukal na mě a zase zpátky do mobilu. Asi chtěl volat Scottovi, ale Melissa mu rukou naznačila opak. Do očí mi tekl pot a zároveň se mi tam draly slzy.

"Ať to skončí," prosil jsem v duchu. Cítil jsem tátův stisk, což mě tak trochu uklidňovalo. Melissa mi něco říkala, ale já se nedokázal soustředit.

Konečně to ustalo. Cítil jsem jen úlevu, protože to byla muka. Chtěl jsem si lehnout, ale Melissa mě podepřela a naznačila, abych si sedl. Začala mi měřit tlak a puls. Snažil jsem se uklidnit, nebo alespoň donutit ruce přestat se třást. Ale připadal jsem si strašně slabý. Jako bych měl sotva sílu dýchat. Pokus o uklidnění nezabral. Spíš naopak. Ruce se mi třásly ještě víc.

Melissa mi píchla injekci a očima mě nepřetržitě sledovala. Táta měl ve tváři ustaraný, skoro vyděšený výraz. Chtěl jsem mu říct, že to bude v pohodě, ale nedostal jsem ze sebe ani hlásku.

Do místnosti se přiřítil muž s tmavou pletí. Liamův nevlastní táta myslím. Se zamýšleným výrazem se koukal na černou krev na zemi a na prostěradle. Potom upřel svůj zrak na mě. Já už ale nevydržel sedět. Lehl jsem si na postel. Dobře, možná že jsem spíš omdlel. Ale stále jsem se snažil držet tátovu ruku.

Připadalo mi, že kdybych ji pustil, ztratil bych všechny vzpomínky. Jako když umřela máma, to se táta nesložil nebo nezačal pít. I když k tomu neměl daleko. On mě jen objal a držel v objetí. Nebo když mě táta učil řídit a já zničil poštovní schránku našeho souseda. V těch chvílích se mnou byl táta.

Už jsem věnoval značné úsilí tomu, abych dýchal. Soustředil jsem se na tátovo pevné sevření. Ale po chvíli už jsem neměl sílu ani na to.

"Stilesi!" křikla Melissa. Ale to bylo to poslední, co jsem slyšel.

Podle Siriuse Blacka je smrt rychlejší než usínání. Mě to tak nepřišlo.

Znamená to, že stále žiju? Musí to tak být. Neopustím tátu, Scotta ani Malii nebo Lydii. "Probuď se, Stilesi. Jsi naživu!" křičí na mě nějaká žena. "Mami?"

Pomalu jsem se snažil otevřít oči a lapal jsem po dechu. Táta měl v očích slzy a objímal mě. Melissa si oddechla a pohladila mě po vlasech. Liam stál u rohu postele a zaraženě se koukal.

"Co se stalo?" zeptal jsem se a táta se pomalu odtáhl. "Tak nějak jsi přežil svou smrt." Usmál se Liamův otec.

"Super." Usmál jsem se. Ne že bych nebyl unavený, ale už to nebylo tak hrozné jako předtím.

"Prospi se," znovu mě pohladila Melissa. Potom něco píchla do kapačky a mně se začaly zavírat oči. Pomalu jsem usínal.

(Mezitím) Z pohledu Scotta
Hned jak jsme vyběhli z nemocnice, nasedli jsme do Isaacova auta. Ani nevím, odkdy má auto.

Rozjeli jsme se směr na místo, kde jsme je naposledy viděli. Asi v polovině cesty mi zazvonil telefon. Liam. Chtěl jsem to vzít, ale on to hned položil.

Zkoušel jsem mu volat zpátky, ale nic. Začínal jsem se bát. Isaacovi to nejspíš došlo, protože přibrzdil a očima mě přejel od hlavy až k patě. "Tak co je?" zeptal se.

"To je na dýl," odsekl jsem a koukal se před sebe. "Já mám čas," zkusil to, ale potom pokrčil rameny a rozjel se.

Zastavil se u strojovny, kde byl ještě pořád Stilesův jeep a policie.

Proklouzli jsme kolem policie a zamířili si to dolů. I když chvíli trvalo, než jsme tu místnost našli.

Zase jsme sešli ty staré schody a mířili k ocelovým dveřím, které byly díky policii otevřené. V místnosti byly cítit chemikálie, jako když vejdete do učebny chemie po pokusech.

Všude po stole se válely různé lahvičky. "Odešli na rychlo," přemýšlel nahlas Isaac. Přikývl jsem, i když to Isaac asi ani nepostřehl.

Na zemi ležel kousek látky a všude bylo nějak moc krve. Vypadalo to jako kus trička. Konečky prstů jsem se dotkl krve. Do očí se mi draly slzy.

Byl to nepříjemný pocit. "Někdo z mých přátel je v nebezpečí a já tu stojím a netuším, jak je najít." praštil jsem do země.

"Najdeme je. Máme stopu," pokusil se Isaac. Zvedl jsem se a zamířil ven. Nasedl jsem do auta a Isaac se rozjel. Přičichl jsem k látce. Dámská vůně. Ale odhodlání a důvěra.

"Je to Maliino triko." Usmál jsem se. Alespoň něco máme.

Kapitola věnována Yeah_Im_Crazy :)