A Nightmare (Teen Wolf FF)

Ještě není konec

Z pohledu Stilese
Připadal jsem si jako ve snu. Jako bych spal.

Sedím s tátou a mámou na louce. Jíme sendviče a povídáme si o všem možném, co nás napadne. Letní slunce nás hřeje na zádech a na obloze není žádný mrak, který by mohl slunce zastínit. Všechno je perfektní, a proto to asi nemůže vydržet dlouho. Alespoň teda v Beacon Hills ne. Odněkud z po za stromů vyběhne vlk, nebo je to kojot? Rychle se k nám přibližuje. Máma mě bere za ruku a utíkáme pryč. Všude okolo jsou slyšet ječící lidí.

Běžíme, jak nejrychleji dokážeme, ale zvíře nás dohání. Zakopnu o kámen a spadnu na zem.

"Vstávej! Rychle Stilesi!" křičí táta a běží ke mně. Zvíře je ale rychlejší. V mžiku je u mě. Nestíhám se ani postavit a zvíře své tesáky zarývá do mého břicha. Projíždí mnou taková bolest, jakou jsem ješte nezažil.

Chci se zvednout a běžet dál, ale bolest mi to nedovolí. Držím si krvácející ránu a pokouším se zvednout. Znovu. Nevím proč, ale zvíře už se mě nedotkne. Nechá mě tam ležet a utíká někam pryč. Ne, ne pryč. Běží směrem k mámě, která se před ním snaží utéct. Nebo spíš odvádí pozornost od táty, který mě bere do náruče. Koukám se za mámou, ale nikde ji nevidím. Ani to zvíře ne.

Sen se rozplynul a já s křikem otevřel oči. Hned jsem je ale zase zavřel, protože mě do očí bilo ostré světlo přímo nade mnou.

Cítil jsem, jak mi někdo tiskne ruku. Teplá dlaň mi dává něco jako pocit bezpečí. Otevřu oči a rozhlížím se kolem sebe. Žádné zvíře a ani má matka. Všechno byl jen sen. Tedy skoro všechno. Ránu na boku pořád cítím.

"Stilesi?" ozval se nejistý hlas.

"Tati." Otočil jsem hlavu. Vedle mě seděl táta. Měl kruhy pod očima a celkově působil hodně unaveně, ale usmíval se. Moc jsem si nepamatoval. Ale bolestivá rána na boku mi připomínala, že to nebylo jen tak.
Nějak jsem se zamyslel, protože jsem sebou vyděšeně cukl, když mě někdo položil ruku na čelo. Melissa. Pousmála se a něco zapisovala do papírů. Pak odešla. Všechno mi pomalu docházelo.

"Tati, kde jsou všichni?"

"To je věc, kterou musíme vyřešit. Když jsme dorazili na místo. Byl jsi tam je ty, Scott, Isaac a Liam. Po Parrishovi nebo Malie žádné stopy."

"To není možné!" Rychle jsem se posadil, ale to nebyl dobrý nápad. Rána mě začala pálit a sykl jsem bolestí.

"Byli tam. Viděl jsem je," dodal jsem, když jsem si zase lehl. "Já ti věřím, ale prohledali jsme celou budovu. Jako by zmizeli."

Praštil jsem rukou do postele. Ve dveřích se najednou objevil Scott. Přiběhl ke mně a objal mě.

"Brácho, to už mi nedělej." Ani jemu nechyběly kruhy pod očima a skleněné oči.

"Scotte, musíš je najít. Nechci...nesmím o ně přijít," vykoktal jsem ze sebe se slzami v očích. Všechno mi připadalo jako moje vina. Kdybych se bránil, kdybych zavolal tátovi dřív, kdybych mu řekl, kam jedeme, všechno by bylo jinak.

"Najdeme je. Slibuju." Usmál se Scott a odešel. Po cestě se k němu přidal Isaac, který se odlepil od rámu dveří, o které se opíral. Tak moc bych jim chtěl pomoct, pomyslel jsem si.