Maybe...

Kapitola 2

Současnost

Jsem už měsíc ve škole. Zdravá víc už být nemůžu. Nekulhám, nemám jizvy tak proč na mě pořád koukají tak blbě. První týden bych chápala, byl to šok. Po smrti Jeremyho mě každej vidí jako chudinku, no možná jsem se trochu změnila. Začala jsem nosit brýle, čočky jsme s bráchou nosili ale nikdo to nevěděl. Staří kamarádi se mi vyhýbali jak jen to šlo a tak to šel den po dnu a já začala kamarádit s teplým Noahem. Stala se ze mě normální průměrná 17-ti letá dívka, která si dává za vinnu vraždu svého bratra a dalších mnoha věcí. Myslím, že už nedokážu cítit nic a to je to zvláštní. Jsem taková otupělá a radši se soustředím na to co chci dělat za povolání. Budu doktorka abych mohla zachránit život lidem, kteří to budou potřebovat. Nikdo by se neměl cítit na živu tak necitelně. Neměli by být tak poznamenaný ztrátou někoho důležitého.

Noah už sedí na místě když já vcházím do třídy. A kdo nás zase učí matiku, no přece Ožrala. Další věc co se změnila, už na mě není zasednutý ale přímo mi dává za vinnu vraždu jeho oblíbeného studenta. Jdu k tabuli a Noah na mě povzbudivě kývne a naznačí, abych se držela. Co se nestane. Náš novej spolužák (pro každého už starej známej, jen pro mě je novej, když jsem přišla až ve čtvrtině roku). Jeho jméno zní tak divně. William Juls (každý mu říká Will) ale je docela hezkej, metr osmdesát pět. Na Aleka nemá ale pořád docela vysoký. ,,Tak děti" Ožrala zase s tím ,,děti", to tak nesnáším. ,,Will se konečně rozhodl, že bude chodit na hodinu matiky v čas tak si můžete Blacková sednout, vypočítá to Juls." Ježiš to jsem si oddechla. To by bylo nejlíp za a to by mě naši zabyli (ne doslova). Naznačím na Willa že děkuju a ať si to užije. Možná si Ožrala zasedne na něj. Ne takový štěstí nemám. Noah se otočí. ,,Tos měla štěstí co?" ,,To teda" odpovím. Blbé je, že po hodině je oběd. Radši půjdu do knihovny. Přítomnost lidí je zvláštní, když na tebe každý kuká jako na blázna. Sedím v knihovně s mým věrným přítelem knihou. Zrovna je to napínavé a není jisté, že to hlavní hrdina přežije. V tom mne někdo vyruší, ach jo. Otočím se. ,,Co chceš Wille?" ,,Nic, jen jestli si můžu přisednout." Otravný, nepozná snad když někdo nestojí o něčí přítomnost jako já o jeho. ,,No, nevím." ,,Je tu snad obsazeno?" Panebože co tak moc potřebuje. ,,No tak jo, co potřebuješ?" ,,Nic, jen si chci povídat" ,,A o čem? Hele mám rozečtenou knížku, nejde to někdy jindy třeba nikdy?" ,,No, jsem tu chvilku a doneslo se mi, žes zabila svoje dvojče. Co ti prosím tě udělal a tys těch pár měsíců byla v base a neba na psychiatrii." Co si ten debil myslí, že jsem nějakej sériovej vrah a to, že se to tady říká, já mu přeci nic neudělala. To už bylo moc. Zvedla jsem se a naštvaně odkráčela na záchod upravit se. Stejně nezapomenu na ten pohled ve Willových očích, to obvinění a ještě něco čemu nerozumím, soucit nebo něco co se mi nelíbilo. Opláchla jsem se a vyšla zase v klidu ze záchoda. Jedna hodina vyučování zbývá, to bude zábava. Biologie, alespoň že nemám partnera na práci, Noah jsem nechodí. Dojdu do třídy a posadím se na svoje prázdné místo. Učitelka vchází do třídy i s Willem a hledá mu partnera. Kdo jediný zbývá sám, no přece já. Takže už mám partnera, jupííí. Jde ke mně na místo, posadí se a učitelka začne rozebírat kosti a z čeho se skládají. Musíme pracovat ve dvojicích, skvělý. Můj partner jen na Biologii, díkybohu, se na mě obrátí. ,,Tak co, už mi odpovíš na mou otázku?" ,,Neřekla bych. Nevíš o co taky jde a bratra jsem nezabila. Ty měsíc jsem lítala po doktorech a rehabilitacích, abych se uzdravila a psychopat nejsem, neboj. Máme jasno, žádné otázky." Hodina pak proběhla skoro pořád v tichosti. Spolehli jsme se na Ano a Ne a všichni byli spokojení. Jsem ráda, že už je konec a můžu jít domů. Od té doby, co se to stalo mě vozí do školy řidič. Rodiče o mě mají strach a vlastně vůbec se jim nedivím, když jsem předtím vlezla do silnice a srazilo nás i s bráškou auto. Doma si zapnu televizi a projíždí všechny možné kanály. Poslední dobou mě nic nebaví, tak poslouchám hudbu až do večera než přijdou rodiče. Od té nehody, jak to každý nazývá,  jsou co nejmíň doma ale mě to nevadí. Povečeřím s nima a jdu si lehnout, pak zase poslouchám dokud neusnu. Poslední dobou mám divné sny ale ten dnešní všechny překonal. (Jsem pes a moje rodina taky, dostanu za úkol chránit psího Jera. Ale zase ho neuchráním. Celá zpocená se vzbudím. ,,Panebože co to bylo, mě už vážně začíná hrabat." Dojdu se napít a pak už v pohodě usnu.