Maybe...

Kapitola 3

Ráno už je mi líp. Nasnídám se a řidič je už u dveří aby mě dovezl do školy. Noaha už vidím přicházet ,,Ahoj" ,,Ahoj Liz, jak je?" ,, Jde to jen si myslím že už jsem se vážně zbláznila." ,,Ty si na to přišla teprve teď?"  ,,Ty si fakticky blbej." Směju se mu. ,,Hele myslím že Will Juls je fakt kus. Ten krásnej zadek a modrý oči." Na ty teploušský kecy si snad nezvyknu. ,,Zlato, ten za tvůj tým nekope. Myslím že je na holky." Se smíchem odpovím. ,,On je určitě na holky, škoda, tak hezkýho kluka o toho bych se klidně i porval." ,,Nemáš náhodou přítele?" ,,No jasně že mám. Hlavně to Olíkovi neříkej ještě by mě nechal kvůli nějakému jinému." ,,Neboj, neřeknu." Ještě bych se s ním bavila, stačí mi jeden gay. Pak se odpojíme. Jdu do třídy pomalu, abych tam nemusela být dýl než je nutno. Nějakej debil otevře prudce dveře a já za nima stála. ,,Co to do prrr... je?" Vidím konečně toho chytráka a koho nevydím, dokonalého Aleka. Z toho šoku (z té rány a mého EX přítele s velkým EX) spadnu na zem jenže mě někdo zachytí. Čekala bych kohokoliv jen ne jeho. Chytám se nabízený ruky je teplá, silná a hrubě hebká. Willovy oči, ty krásně safírové oči. Ano William Juls  mi pomohl. Na tu chvíli nezapomenu. Ten divný radostný pocit když se mě dotkl. ,,Ehm Ehm. Si v pořádku?" zeptá se Will. Ani jsem si neuvědomila že na něj tak zírám. To musí přestat! Zamrkala jsem a zkontrolovala všechny kosti. Jsem v pohodě. Už si stoupám, zamotá se mi hlava a zase padám. Tak asi nejsem moc v pohodě. ,,No, myslím že jsem v pohodě" řeknu přesvědčivě. ,,Kdo byl ten idiot co do tebe vrazil a utekl jak slepice?" ,,Můj bývalý přítel Alek White." Při vyslovení toho jména se mi vždy udělá blbě. ,,Dojdeš na ošetřovnu?" Ještě aby volali našim, to by bylo. Bez toho se obejdu. ,,To rozchodím. Nic mi není, vážně." Snažila jsem se to říct nejvíc přesvědčivým hlasem. ,,Půjdeš dobrovolně nebo si tě mám přehodit přes rameno a odnést tě tam?" Kouknu na něj tím nejhorším pohledem který znám a pevně řeknu ,,nic mi není." ,,Tak jo, postav se a běž. Nechávám tě být." Zkouším se postavit na jednu nohu, tak pravá je v pohodě a teď tu levou. Koleno je v pohodě, kotník už je hůř. Pokouším se lehce došlápnout a ostrá bolest mi vystřelila až do mozku, to není dobré. Lehce s úsměvem (velmi bolestivě) udělám dva kroky, snad moc nekulhám. ,,No vidíš, chodím" povím. ,,Tak zkus zaskákat na jedné noze" proč ne. Zaskáču na pravý, jsem v pohodě. ,,Vidíš, pohoda." ,,Tak teď zkus po levý zaskákat" a dobře to jsem mohla čekat. Pokouším se na ni postavit a už padám zase k zemi. Blbá  gravitace. Pokusil se mě chytit ale moc pozdě takže jsem už zase na podlaze. ,,No vidíš, já to říkal. Musím si tě přehodit přes rameno jako pytel brambor a nebo půjdeš dobrovolně?" ,,Ani se nehnu a to se opovaž." Najednou už nejsem na zemi ale ve Willově náruči. Křičím na něj ať mě pustí na zem ale nic. Už se začínám vzdávat. Přijdeme na ošetřovnu. Je tam postarší sestřička která si hned myslí že jsem mrtvá. Zavážou mi kotník a řeknou ať mě Will doprovodí domů. Konečně jsem venku. ,,V pohodě" zeptá se. ,,Prč by ne?" ,,Netvař se tak strašně. Uleješ se ze školy a ještě máš nádherný doprovod domů" ten si ale myslí. ,,Nefandi si tak." Většinu cesty jdeme v tichosti. Zastaví u mého baráku. ,,Tak čau" povím mu. ,,To mi nedáš pusu na rozloučenou a ani nepozveš dál?" Co když je úchyl. jo to by sedlo. ,,Tak pojď jestli chceš dál ale na pusu zapomeň" řekla jsem. ,,To ještě uvidím na co zapomenu."

Budu se teď snažit přidávat co nejčastěji než začne škola a doufám, že si někdo tento příběh oblíbí :) Budu ráda za nějaké názory a hlavně čtenáře. Hezký den