Mannequin | Niall Horan

Two

"Liame, budu spát na gauči," řeknu. Cítím, jak mě začíná přemáhat bolest hlavy. Liam na mě ještě pozvedne obočí, než vejde do své ložnice.

"Jseš si jistý? Pokoj pro hosty je víc pohodlný, kámo."

"Oh ne, děkuji. Radši se budu cítit na pár hodin nepohodlně, než spát v místnosti s několika páry očí, co mě budou sledovat." Poukážu na manekýny, což ho donutí se uchechtnout.

"Jak chceš, dobrou noc."

"Dobrou noc." Znovu se otočí, když odchází do své ložnice. Ještě je trochu přiopilý z toho alkoholu.

"Oh Nialle, jen tak mimochodem, deka a polštář jsou v pokoji pro hosty."

Kývnu. "Díky, to je dobrý. Stejně za pár hodin odcházím." Skočím na pohovku a začnu zírat do stropu. Zaslechnu povzdech, a jak ke mně přešel.

"Jsi v pohodě?" Sarkasticky se na něj zašklebím, když si znovu uchechtne.

"Není to jasný?" Protočím oči a posadím se, dávám mu tím místo na sezení.

"Podívej, možná to tak bylo lepší. Teď můžeš najít dívku, která si tě zaslouží a kterou si zasloužíš ty."

"Nemyslím si, že už budu někdy s někým chodit."

"Oh, věř mi Niallere. Všichni se na začátku takhle cítíme, ale jednoho dne k nám přijdeš a budeš žvanit o dívce, která tě zaujala a smetla tě na kolena." Zasměji se.

"Jo, jasně." Přikývne.

"Přesně tak jsem se cítil, pamatuješ? Ale našel jsem svoji bláznivou červeno vlasou Chloe, do které jsem se bláznivě zamiloval." Usměji se, na chvíli jsem tomu začínal věřit. Pamatuji si, jak s úsměvem vběhl do dveří říkajíc: 'Našel jsem ji'.

"Máš pravdu," Poplácá mě po rameni a vstane.

"No, já jdu spát. Jsou tři hodiny ráno a v devět se mám sejít s Chloe." Zmizí ve svém pokoji. Vezmu si jeden z polštářů, které leží na pohovce, a přitulím se k němu. Pořád sebou házím, nemůžu usnout. Spával jsem s ní v objetí a teď si na to musím zvyknout.

"Nesnáším tě za to, že jsi mě zlomila," zamumlám si pro sebe, povzdechnu si a otočím se, obličej mám na polštáři.

Ticho zavládne tak na minutu, dokud odněkud nezaslechnu hluk. Vypadalo to, jakoby se Liam vzbudil, aby si zašel do koupelny nebo něco takového. Hluk byl čím dál tím hlasitější, dokud neucítím někoho, klepajíc mi na rameno.

"Liame, co chceš?" řeknu do polštáře, ale klepání nepřestávalo. Ten někdo neodpovídal, pouze začal klepat silněji. Docela mě to začínalo štvát. "Liame!"

Klepání přestalo, vždycky mi tohle dělal. Nesnáším opilého Liama, vždycky chodil kolem a dělal věci, aniž by si cokoliv z toho zapamatoval.

Ucítím prsty, jak mi prohrabávají vlasy, zasténám a zařvu jeho jméno, znovu. "Přestaň, je to docela děsivý." Neposlouchal mě, takže se rychle otočím.

"Oh můj," řekne svým jemným sladkým hláskem. Její modré oči, trochu rozšířené, a ona, stahující své ruce zpátky ke své hrudi.

Mé modré oči se také rozšířily, chtělo se mi začít křičet, ale ona položila svoji dlaň na moje ústa, zastavila mě dříve, než jsem stihl vůbec mrknout. "Omlouvám se, že jsem tě vzbudila a omlouvám se, že jsem tě otravovala, j-já..."

Přestane mluvit a porozhlédne se, poté se podívá na sebe. "Já vážně nevím, co se děje." Spoustu otázek mi vířilo hlavou.

Kdo to sakra je? Odkud je? Jak se dostala do Liamova bytu? Vloupala se? Chtěl jsem se jí zeptat na spoustu otázek, ale byl jsem ohromený její krásou.

Je tak krásná, její okouzlující modré oči a sladce růžové rty, ze kterých mám zvláštní pocit. Jako bych ji chtěl políbit. Ale tu myšlenku hned vypudím z hlavy, jak sundala svoji dlaň. "Omlouvám se, nechtěla jsem, abys křičel. J-já jsem už tak dost nervózní."

Podívá se na moji hruď a pak zpátky do mých očí. Lehce se na mě usměje a myslím, že jsem se v něm ztratil, připadal mi tak povědomý. Připadá mi tak povědomá.

"Můžeš dýchat, víš to."

"Um," zhluboka se nadechnu a prsty si prohrábnu své vlasy, postavím se. "Kdo jsi?"

"Já," zastaví se a její oči se znovu rozšíří, "já si to nepamatuji."

"Co si pamatuješ?" Po chvíli ticha zakroutí hlavou a posadí se na pohovku.

"Nepamatuji si vůbec nic. Všechno co vím je, že jsem se probudila v růžovém pokoji a nějaká dívka na mě zírala." Zmateně se na ni podívám. Nic si nepamatuje, jak bych jí tedy mohl pomoct? "Ta nejdivnější část je, že jsem se nemohla hýbat, nebo mluvit."

"Jsem zmatený."

"Já taky. Potom mě přemístila s ostatními... já nevím, panenkami? Nebo slyšela jsem ostatní lidi, jak je nazývají manekýny? A potom mě tahle holka, která měla překrásné oči a červené vlasy-"

"Chloe?" přeruším ji. Liamova přítelkyně?

"Jo, myslím, že se tak jmenuje. Nicméně, ten kluk, co se jmenuje Liam, jí řekl, že nás pohlídá a nerozbije nás."

"Nepotkali jsme se už někdy?"

"Ano. Tedy, ne. Um, možná?" Nedokázala ze sebe vydat ani slovo.

"Ano nebo ne?"

"No, ty a tvůj kamarád... moc si nepamatuji jeho jméno, ale měl sepnuté vlasy."

"Harry."

"Ano! On, zíral na mě dlouhou dobu a ty jsi mi řekl, že jsem překrásná. Oh, mimochodem, děkuji." Usměje se, což mě donutí se okamžitě usmát nazpět.

"Oh, to je v pohodě-" zastavím se uprostřed věty a mé oči se ještě víc rozšíří než před chvílí. Sakra.

"Ty jsi... manekýnka? Ta- ta manekýnka, ke které... " vytratí se mi hlas, pozorně se podíval na její osobu, poté se podíval do pokoje pro hosty, její místo bylo prázdné. Bylo to patrné, protože mezi každými dvěma manekýny bylo dostatek místa na to, aby tam dokázala Chloe pracovat, aby se mohla v klidu mezi nimi pohybovat.

Mé oči se znovu setkaly s jejími. "Sakra."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Omlouvám se, pokud je to opravdu špatné, ale jsem opravdu vyčerpaná ze školy a to je teprve 8. září. :)

Nezapomeňte dát vote a koment! xx