Mannequin | Niall Horan

Seven

„Nialle?"

„Anno?" postavím se, na tváři zmatený výraz. „Co tady děláš?"

„Kdo je to?" zeptá se šeptavým hlasem, narážejíc na Caru. Ta se postaví vedle mě, stále se na mě dívá, očividně čekajíc na moji reakci, zvláště poté, co už ví, co je sama zač.

„Na něco jsem se tě ptal."

„Nechám vás tu... o samotě," řekne Cara svým klasickým andělským a tichým hlasem. Chytím ji za ruku dřív, než stihne odejít, což přinutí obě dvě na mě pohlédnout. Dívám se na Caru a věnuju jí uklidňující úsměv.

„Ne, my tě tu necháme. Vypadáš unaveně."

„Um, to je dob-„ zakroutím hlavou a otočím se k Anně. Ta se otočí a neřekne ani slovo, zatímco odchází pryč z pokoje. Následuju ji a zavřu za sebou dveře, nechávajíc Caru se vyspat.

„Co ode mě chceš, Anno?"

„Kdo to je, Nialle?" Tak moc touží vědět, kdo Cara je. V podstatě se jedná o složitý příběh na vysvětlení a jí už vlastně ani nevěřím, abych byl upřímný.

„Neustále ti pokládám otázky a ty je pořád ignoruješ. Prosím tě, odpověz mi." Udělá krok ke mně.

„Přišla jsem si s tebou promluvit."

„O čem?"

„O nás." Uchechtnu se, přestože je mé srdce stále roztříštěné.

„Mezi námi ale už nic není." Zůstávám klidný, vím, že je překvapená, že mě takhle vidí, nezajímajíc se o to, co se stalo. A vlastně jsem ani nelhal, opravdu si začínám zvykat na ten fakt, že jsem zase sám a dokonce se mi to i líbí.

„Vážně to zasáhlo pouze mě?" Vypustím z úst úsměšek, přestože na tom vlastně nebylo vůbec nic vtipného. Teda až na to, jak se snaží vypadat zraněně.

„Oh, opravdu? Promiň, že jsem ti zlomil srdce," usměju se.

„Jsi opilý nebo co?" Je zmatená mojí mluvou, mým chování vůči ní. Chci jí ukázat, že jí už nepotřebuju. Že jsem v pohodě, že mi je dobře, to je můj způsob pomsty. Vím, že je jedno, jak dlouho to budu v sobě dusit, jednou prostě vybouchnu.

„Je mi skvěle, vlastně jsem byl včera v klubu."

„Kde je můj Niall-„

„Co ode mě chceš, Anno? Konec konců, to ty jsi ta, která sem přišla, chovajíc se, jakoby bylo všechno v pohodě, i když není. Komu to vlastně lžeš? Sama sobě? Mně?"

„Nelžu nikomu, chci, abychom se vrátili k sobě, lepší a silnější, než kdy dřív."

„Tak proč jsi to zničila už na začátku?!" Zvýším hlas, už mi opravdu leze na nervy. Chová se tu tak nevině, když k tomu má tak daleko. „Ty jsi ten, kdo podvedl toho druhého."

„P-Podívej, omlou-„

„Nepomůže to, ani se nesnaž. Už jsem slyšel dost."

„Nech mě ti to vysvětlit, Nialle."

„Proč bych měl? Co bys mi pak řekla?" Udělám pár kroků blíž k ní. „Změnil jsem se pro tebe, udělal jsem všechno, co jsi po mně chtěla. Dal jsem ti všechno, co jsi potřebovala a stejně jsi mi lhala, když jsi mi říkala, že mě miluješ-„

„Ne! Nikdy jsem ti nelhala, já tě miluju, Nialle." Pohladí mě po tváři.

„A na důkaz toho mě podvedeš? To je snad ten správný způsob, jak se v dnešní době dokazuje láska?" uchechtnu se a jemně ji od sebe odstrčím.

Mohli jsme se po tom dát znovu dohromady, jenže já jsem nechtěl znovu udělat tu samou chybu. Neznám důvod, proč mě podvedla a ani ho nechci vědět. Chci se přes to přesunout a dál žít. Být zase sám sebou.

„Promiň, Anno. Už jsem se přes to dostal a... myslím si, že ty bys měla udělat to samé." Cítím se uvolněně, když to říkám přímo od srdce, možná i trochu provinile, když zahlédnu slzy, stékající po její tváři. Přestože si připomínám, že mi zlomila srdce, stále vůči ní cítím lásku.

Možná nepotřebuju ničí pomoc, abych se posunul dál nebo se odmiloval, jenže vím, že potřebuju rozptýlení. „Takže... je tohle konec?"

Mé ticho jí je odpovědí, tak se ke mně nakloní a políbí mě na líci. Sleduju, jak odchází, nesnažím se ji zastavit. Chtěla mi to vysvětlit a já jí nedal příležitost, ale ani se nijak těžce nesnažila mě přesvědčit ji vyslechnout. Předpokládám, že ví, že je to všechno její vina.

Nikdy jsem si nemyslel, ani nepředstavoval, že tento den někdy přijde. Přijde mi, že všichni věděli, že se to stane, tedy až na mě.

„Nialle?" Zamračím se, otočím se a uvidím Caru. Myslel jsem, že už spí. Posadím se na pohovku, ona dojde ke mně a posadí se vedle. „Jsi v pořádku?" Položí svoji dlaň na mé rameno.

„Vzbudili jsme tě?"

„Ani jsem nespala. Nemohla jsem usnout." Povzdychnu si.

„Takže... jsi nás slyšela?" otočím hlavou tak, abych na ni viděl.

„Vlastně ne. Seděla jsem v pokoji, dokud jsem nezaslechla bouchnutí dveří. Vím, že se nemají odposlouchávat cizí rozhovory." Uchechtnu se nad tím, co řekla.

„Jsi velmi zdvořilá manekýnka. Nikdy jsem ještě někoho, jako jsi ty, nepotkal."

„Proč to zní, jako bys už přede mnou potkal spoustu manekýn?" Vyprskne smíchy, což mě přiměje ke smíchu taky.

„Ne, myslel jsem to tak, že jsem ještě nenarazil na tak milou a zdvořilou dívku, jako jsi ty."

„Děkuju. A já jsem zase nikdy nepotkala tak milého gentlemana, jako jsi ty." Pokrčím rameny. „Ne, vážně! Jako, proč mi pomáháš a necháváš mě u sebe doma, když ti nedám nic na oplátku."

„Ani to nevíš, ale hodně mi pomáháš." Usměje se. „Jsem rád, že tu jsi."

„Opravdu? Myslela jsem, že kdokoli jiný by se mě na tvém místě okamžitě zbavil."

„Já ne."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Víceméně tuto kapitolu stále můžu nazvat jako 'nezkontrolovanou' i když jsem ji kontrolovala snad 3x, jenže pozdě večer, takže se ani nebudu divit, když to bude plné nesmyslů.

Doufám, že se vám příběh stále líbí a plánujete ho číst i nadále. :)

Jako vždy, budu ráda za každý vote a komentář s osobním názorem. xx