Mannequin | Niall Horan

Three

"Jak se to stalo?"

"Už jsem ti řekla všechno, co vím."

"Já vím, ale snaž se vzpomenout. Cokoliv?" Chodím pořád dokola. Bavili jsme se tišším hlasem, abychom nevzbudili Liama. To by byla katastrofa.

Vím, že na ni docela tlačím, ale potřebujeme vědět - tedy hlavně já - jak se vůbec stala živou bytostí. Je to šílené na uvěření a bylo jedno, kolikrát jsem si už promnul oči a myslel, že pořád spím.

"Počkej... myslím, že si pama-"

"Co?" přeruším ji, zvýším hlas, aniž bych zamýšlel to udělat. Tím ji přinutím povyskočit z jejího místa, zamumlám omluvu a trpělivě čekám. Zhluboka se nadechne a z jejího pohledu je poznat, že to není nic jednoduchého si vzpomenout na to něco, co ji tak zatěžovalo.

"Pamatuji si dívku, která ke mně přišla, jinou než jsi mi o ní říkal."

"Myslíš jinou než Liamovu přítelkyni, Chloe?" Přikývne hlavou.

"Jak se jmenuje?" posadím se vedle ní na pohovku.

"Já nevím."

"Um, pamatuješ si, jak vypadala? Můžeš ji popsat?"

"Byla tma, ale pamatuji si, že měla růžové vlasy, myslím?"

"Amelia?" Ona byla první, která mi proletěla hlavou, ta s růžovými vlasy. Samozřejmě, že si ji pamatuji, vždyť jsme se seznámili před pár hodinami.

"To nevím, ale byla krásná a usmívala se na mě. To je všechno na co si pamatuji."

Vzpomenu si na náš malý rozhovor v klubu. Kouzla, čarodějka, láska a její zmínka o dívce jménem Cara. Po chvíli, co jsem si to všechno skládal k sobě, mě to trklo! "Jsi Cara?"

"Huh?" vzhlédla na mě se zmateností na tváři.

"Tvoje- tvoje jméno je Cara."

"Jak to víš?"

"Protože jsem se už tou dívkou bavil už před pár hodinami a zmínila to jméno. Je to dlouhá historie, ale je možné, že to je tvoje jméno." Položí svoji hlavu do svých dlaní se zamračeným pohledem. V tichosti zírala do podlahy.

Povzdechnu si a opřu se. "A co se děje teď?"

"Jsem zmatená."

"To já taky," zamumlám a udělám to samé, položím si svoji hlavu do svých dlaní.

"Nevím, co se právě teď děje nebo co se teprve stane. Jsem vyděšená..." podívá se na mě a pozvedne obočí. "Jakže bylo to jméno?"

"Nevíš ho nebo si ho nepamatuješ?" podívám se na ni.

"Neznám své jméno, ale mám takový pocit, jako bych znala to tvé. Jen si ho nedokážu vybavit," uchechtnu se.

"Jsem Niall," její zamračení se změní na úsměv, který mě donutí jí ho oplatit.

"To je roztomilé jméno."

"Díky, to tvoje taky."

"Děkuji," zamumlá a přeruší náš oční kontakt. Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem vážně obdivovat její krásu v té tmě. Lampa, stojící za pohovkou mi trochu ulehčovala šanci ji vůbec vidět, tedy kromě měsíčních paprsků.

V podstatě jsem na ni zíral, vím, že na sobě cítí můj pohled, protože se čím dál tím víc chovala stydlivěji. Rozhodl jsem se ji neděsit ještě víc, než už byla, tak jsem se snažil navázat lehčí konverzaci. Byl jsem trochu nervózní. "Jaké to je?" zpozorní. "Být naživu?"

"Hm... je to, jako bych byla živá?" zašklebí se, což mě donutí stydlivě odvrátit zrak. Taková blbá otázka, Nialle! To tě nenapadlo nic lepšího?

"Promiň, to bylo hloupý."

"Ne, nebylo. Teda, myslela jsem tím, cítím se živě. Můžu už konečně mluvit a chodit. Usmívat se a smát se. Můžu dělat věci, které jsem doposud pouze viděla dělat vás. Teda, vlastně neviděla."

"Páni," řeknu nevěřícně.

"Co?"

"Pořád nemůžu uvěřit tomu, že tu teď s tebou mluvím."

"Ani já ne." Chvíli jsme jen v tichosti seděli, přemýšleli, dokud ho nezlomila.

"Nialle?" Sakra.

Ten způsob, jak vyslovila mé jméno, až jsem z toho měl pocit, že se brzy rozpustím. Cítil jsem se trochu divně, když jsem pociťoval něco, co jsem ještě nikdy necítil. V mé mysli jsem ji začal prosit, aby mě oslovila znovu, znovu a znovu. Byla to jako rajská hudba pro mé uši, vím, že to zní jako to nejhorší klišé na světě, ale je to zatraceně pravda.

"A-ano?" odkašlu si, abych se trochu srovnal. Zůstaň v klidu, Nialle. Připomínám si.

"Nezaslouží si tě."

"Kdo?"

"Tvoje přítelkyně." Zamračím se a znovu začínám cítit onu bolest vycházející z mé hrudi, když jsem si ji vybavil ve své mysli.

"Tys to slyšela?" Její modré oči se rozšíří.

"Oh, promiň. Měla jsem vědět-"

"To je dobrý, nemyslela jsi to tak."

"Jo, přísahám, že jsem to tak vážně nemyslela."

"Nemusíš panikařit, všechno je dobrý," položím svoji ruku na její záda. Nevím, proč jsem to udělal, udělal jsem to bez přemýšlení. Podívala se na svá záda, poté na mě, a usmála se, znovu. "Promiň," měl jsem v plánu stáhnout svoji ruku zpátky, ale svými slovy mě zastavila.

"Ne, to je dobrý. Je to... hezký pocit cítit to teplo na mých zádech." Tentokrát to byly mé oči, co se rozšířily. Podíval jsem se, co má vůbec na sobě. Nebesky modré šaty bez ramínek, které jí sahaly po stehna.

"Sakra! Určitě mrzneš, obleč si to." Zvednu bundu, co doposud ležela na zemi, hned vedle pohovky, a přikryl ji tím její holá ramena. "Počkej, dám ti ještě deku."

"Ne, už mi je líp. Prosím, zůstaň." Znovu mě zastaví.

"Jsi si jistá?"

"Ano, jsem. Díky."

"Není zač," usměji se. "Um, jen tak mimochodem, už je to moje ex-přítelkyně."

"To mi je líto, ale chci, abys věděl, že tu pro tebe jsem, jestli by sis o tom chtěl promluvit. Celou noc. Budu se ti snažit porozumět a říct ti tu nejlepší radu, co ti můžu dát," řekne sladkým, šeptavým hlasem, "ale z toho, co jsem už slyšela, ti můžu rovnou říct, že si tě nezaslouží. Ty si zasloužíš někoho, kdo by se o tebe staral a nechtěl by nějak měnit tvůj životní styl. Potřebuješ být s někým, kdo by ti dal pocit života a miloval tě tolik jako ty ji. Aby milovala toho pravého Nialla."

Oněměl jsem.

Na manekýnku věděla docela dost věcí, o kterých jsem si přál, aby je moje ex měla. Moje stará láska. Potom, co jsem slyšel tahle slova, jsem se rozhodl, že se přes to definitivně přenesu.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Předem se omlouvám za chyby a nesmysly, pokud tam nějaké jsou. Chtěla jsem díl přeložit co nejdřív, ale počítač mi to nijak nechtěl dovolit.

Doufám, že jste si tento díl užili tak moc jako ty ostatní a nezapomeňte mi říct, co si o tom zatím myslíte. xx