Vychována v korzetu

I.

Vždy jsem si říkala, že se tak mám, když jsem princezna. Ale poslední dobou jsem změnila názor...

______________________________________

,,Ariano, nehrb se pořád!"

,,Ale já se nehrbím.."

,,Už tě mám opravdu dost! Chovej se konečně jako dáma! A běž na vzduch..."
Matka sklopila pohled a na mne se už nepodívala.

Šla jsem tedy na vzduch. Procházela jsem jako tělo bez duše zahradou... Ostatně jako každý den.
Přemýšlela jsem o smyslu svého života a různých nedůležitých tématech. Jednoduše jsem nevnímala. V tu chvíli mne něco vyrušilo. Nějaký mladík přeskočil naši zámeckou zeď.
Zatím si mě nevšiml, a tak jsem se skryla za keřem. Ten nezdvořák začal trhat třešně.

,,Co si myslíte, že děláte?!"

,,A sakra!" odpověděl.

,,Okamžitě opusťte náš pozemek, nebo, nebo..."

Přiběhl ke mně.

,,Slečinko, nekrabať tak to čelo! Nesluší ti to," řekl s šibalským úsměvem.

,,Já na vás zavolám stráže, matku a otce a kuchařku a-a..."
Už mne dále nic nenapadalo.

Najednou mi dal prst na ústa a podíval se na mě. Všimla jsem si jeho hezkých modrých očí.

,,Vždyť se to nikdo dozvědět nemusí, ne?" opět se zvláštně usmál.

,,Dobře, ale ještě jednou, a už se na mne tak usmívat nebudete. A... Netykejte mi, jsem princezna."

,,A jakpak se ta princezna jmenuje?"

,,Ariana."

,,To je pěkné jméno."

Neubránila jsem se úsměvu.

,,Děkuji, ale teď už opravdu běžte. A už se nevracejte, jinak vás čeká... Víte, co."

,,Tak zatím!" zakřičel na poslední chvíli a začal se smát.

Už, už jsem chtěla říct 'nashledanou', ale to by znamenalo, že se ještě uvidíme, takže mi to slovo zůstalo pouze v ústech.
Jen jsem sledovala, jak běží a šplhá po zdi.

_________________________________
Jinak moc děkuju alespoň za jeden vote :) Udělalo mi to radost ;)

A...jo. Už je tu více jak 200 hvězdiček :') Děkuji! ;)