Vychována v korzetu

IV.

Zdál se mi krásný sen.
Tančila jsem s Lukasem pod statným javorem. Už se na něj těším...

,,Princezno, snídaně!"

,,Prosím? Ehm, ano, hned budu hotova!"

Otevřela jsem šatnu a vybírala si ze sta šatů... Nakonec jsem si vybrala mé oblíbené světle růžové.

Klapání mých bílých lodiček se rozléhalo chodbou, která vedla do jídelny.
Najednou mě někdo zatáhl za zápěstí a vtáhl do tmavé místnosti.
Chtěla jsem zakřičet 'pomoc', ale ten člověk mi dal do úst roubík.

,,Takže ty tam budeš šaškovat s nějakým otrhancem, jo?
To teda ne, holčičko! A rodiče to předpokládám, nevědí, viď? To by ses divila, co by se stalo!"

Zanedlouho jsem si uvědomila, že ten slizký hlas odněkud znám... Byl to Charles, náš zahradník, který mne neustále sleduje a z celého srdce ho nenávidím.

,,Co kdybych jim to jen tak naznačil?"

,,Ne!" snažila jsem se, aby mi bylo alespoň trochu rozumět.

,,Možná bych pro tebe měl takovou dohodu..."

,,Jakou?" opět svým huhlavým hlasem.

,,Každý den za mnou přijdeš do altánku v zahradě. Myslím, že by strávený čas se mnou tvým rodičům vadil méně, než to křepčení s tím mladíkem. Ber, nebo nech být."

Začala jsem plakat... Co mám dělat? Nechat se vyhodit z domu a Lukase nechat zavřít do žaláře, nebo plnit ten příšerný úkol?

,,Dej mi čas na rozmyšlenou, prosím," zahuhlala jsem.

,,Dobře, zítra ráno mi povíš tvé rozhodnutí! Můžeš jít."
______________________________________

Zakřičela jsem z posledních sil za dveřmi jídelny, že mi je špatně od žaludku a jíst nebudu.
Měla jsem začervenalé oči a vypadala strašidelně.

Šla jsem k zrcadlu a podívala se na sebe...

Já nechci být princezna, chci být svobodná, být s kým chci a kým chci! Uvnitř jsem křičela, navenek však nebylo slyšet nic.

Na oběd jsem se nakonec odvážila jít.

,,Už je ti lépe, Ariano?" zeptala se matka.

,,Ano, je. Děkuji, maminko."

,,Vypadáš sklesle, co se stalo?" pověděl se zarmoucením otec.

,,Nic se neděje, jen mám dnes špatnou náladu."
______________________________________

Ach, jak já se těšila na Lukase...

,,Dobré odpoledne, princezno Ariano."

,,Lukasi, jak já se na vás těšila!"

V tu chvíli se mi vykouzlil úsměv na tváři a na všechno zlé jsem zapomněla.
Dnes se dokonce zdál být tak nenuceně galantní.

Poté jsme si společně lehli na trávu a já jsem pohlédla do jeho hlubokých pomněnkových očí. Já bych se v nich utopila...

,,Princezno?"

,,Ano, Lukasi?"

,,Nevadí vám moje častá návštěva? Víte, je mi to občas trochu trapné..."

,,Ne, samozřejmě, že ne."

Pak se na chvíli odmlčel.

,,Je mi s vámi hezky... Princezno."

Usmála jsem se.

,,Mně s vámi také, krásně tančíte. Vždy jsem jako v jiném světě..."
Bylo dost možné, že jsem se začervenala.

,,A... Lukasi, chtěla bych vám nabídnout tykání. Rozhovor mezi námi bude alespoň osobnější."

,,Opravdu? To jste mě zaskočila... Ale moc rád."

,,Těší mě," řekli jsme dvojhlasně a začali se smát.
_____________________________________

Opět jsem ležela v posteli.
A vzpomněla si na Charlese.
Raději budu trpět s Charlesem, než trpět s Charlesem a bez Lukase...