Vychována v korzetu

XVI.

Opravdu mi napsala Ariana?

Znovu a znovu jsem si dopis pročítal.
Prý se toho hodně změnilo...
Půjdu za ní, hned teď.
Odpoledne je, tak proč ne.

Ariana:

Zrovna přemýšlím o tom, jestli bylo správné mu napsat dopis...
Co když si ho vůbec nepřečte? Co když si ho přečte, ale vyhodí ho?

Najedla jsem se a šla se procházet po zahradě.
Miluji jaro. Je to naprosto dokonalé roční období. Plné roztodivných vůní, květů, plné zeleně.
Vzpomínám si, že v tomto období jsme se s Lukasem poznali...
_____________________________________

,,Lukasi?"

,,Koukám, že si přece jen ještě pamatuješ mé jméno..." prohodil do ticha posmutnělým tónem.

,,Ale-ale... Na to bych přece nezapomněla..."

,,Ani bych se nedivil, když máš v hlavě toho svého Matta," odvětil se sklopeným pohledem.

,,Počkej, Lukasi... Podívej se mi do očí, prosím..."

Pomalu se na mě podíval...
Jak jsem mohla zapomenout na ty modré oči plné upřímnosti, pro nějaké hnědé, které skrývaly tak akorát lež?

,,Víš, já... on mne podvedl... Já ho milovala, ale on si jezdil za jinou..."

Bohužel se mi před ním začaly plnit oči slanou tekutinou, která se po chvilce měnila na slzy.

,,Tak neplač, princezno, padá ti korunka..."

Lukas se usmál a já mu to oplatila.

,,Víš, že mi ten tvůj úsměv celkem chyběl?" hlesnul tiše, ale tak, abych to slyšela.

A já si jen pomyslela, že mé tváře změnily barvu.

,,Chtěla bych se ti omluvit. To naše poslední setkání nebylo příliš šťastné. A já si moc přeji, aby z nás byli přátelé jako dříve. Nechci, aby se naše cesty rozešly. Každá jiným směrem..."

Pohladil mě po tváři a tiše řekl: ,,Ty se za nic neomlouvej... Všechno už je minulost.. A my začneme od začátku.

Smím prosit?"
______________________________________

Ahooj všem!

Doufám, že se vám dnešní díl líbil ;)

Omlouvám se, že je docela krátký, ale jednak jsem ho chtěla dokončit tou poslední "nostalgickou" větou*
a také mě nenapadlo, jak jej prodloužit :D

Pa ^^

*Proč "nostalgickou"? To nejlépe pochopí ti čtenáři, kteří si přesně pamatují začátek příběhu. ;)