Vychována v korzetu

IX.

Ucítila jsem jeho rty na svých a jeho ruka chytla mou.
_____________________________________

Zanedlouho jsem se mu vysmekla.

,,Říkala jste, že se nebudete zlobit."

,,Já se nezlobím. Ale to byste opravdu dělat neměl, Matte..."

,,Ale můžu. Jelikož jsem si už vybral."
____________________________________

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

Tak, a dost...
Pořád samé závazky!
Stále ty podobné problémy!
V mé hlavě se honily všechny možné myšlenky a výčitky.
_____________________________________

Ale něčím mě opravdu zaujal a já si nemohla pomoct.

,,Dejte mi prosím čas. Těšilo mě."

,,Rozumím tomu, je to na vás příliš narychlo. Těším se na vaši příští návštěvu. Mějte se krásně... Krásná Ariano."

Okamžitě jsem zmizela z toho pokoje a vnímala zaplavené oči.
Běžela jsem v neproniknutelné tmě do zadní části chodby.
Ucítila ostrou bolest a následně černo před očima.
_____________________________________

Probudila jsem se až v mém pokoji.
Otočila jsem hlavou a zaměřila zrak na ustaranou matku.

,,Dobré ráno, naše nezbedná dcero."

,,Dobré ráno... Co jsem si to udělala?"
V hlase jsem měla naprostou beznaděj.

,,Spadla jsi po schodech v zámku, který jsme včera navštívili. Zlomila sis nohu a nevnímala jsi..."

,,Jak jste mne ale našli?" vzpomněla jsem si.

,,Našel tě princ Matt... A je za dveřmi."
Jakoby mi v ten moment proletěl trupem šíp.
____________________________________

,,Jak je vám, princezno? Smím-li se zeptat."

,,Trochu lépe."
Bohužel se touto větou neprotkala jediná pravda.

,,Víte, chci se vám omluvit za ten včerejšek. Za všechno můžu já..."

,,To máte pravdu!" pomyslela jsem si, ale řekla jsem naprostý opak: ,,Ne, vy za nic nemůžete, já... jen byla myšlenkami jinde."

,,Ne-"
Už jsem ho měla opravdu dost, a proto mu nezdvořile skočila do řeči.

,,Promiňte, chci být teď sama."

,,Ehm, jistě, nebudu vás rušit."
______________________________________

Tak, a teď si vše potřebuji urovnat v hlavě, jelikož je toho na mě příliš.

Takže zaprvé...
Matta určitě nemiluji, tím jsem si jistá.

A Lukase? Nevím. Začíná mi chybět. On.
Naše krásná odpoledne.
Ta odpoledne bez starostí...
Ta odpoledne, kdy jsem žila v domnění, že je to mladík z vesnice.
Dokonce jsem se do něj zamilovala. Moc.
Ale za ten minulý čas v mých myšlenkách může on! To on mne zklamal..
A vše se prostě a jednoduše pokazilo...

Měla bych dát šanci Mattovi?
Snad mne má alespoň trochu rád...
Neříkám, že k němu nic necítím, ale pořád jsem tak trochu na vážkách.
Co kdybych si s ním promluvila?
____________________________________

,,Matte, potřebuji si s vámi promluvit... Ale nejdříve vám chci nabídnout tykání."

,,Velice rád. Moc mne těší, Ariano."

,,Ariana, také mne těší. Teď k samotnému důvodu našeho rozhovoru."

,,Pro vás všechno, tedy pro tebe, " usmál se.

,,Víš, jde o to, že tě mám ráda, ale potřebuji tě více poznat. Vždyť jsme se včera viděli poprvé..."

,,Chci tě pozvat do našeho zimního sídla nedaleko zámku. Tedy, samozřejmě, až se vyléčíš. "

,,A já přijímám, " usmála jsem se.
_____________________________________

*po 2 měsících*

Matt mě hodně často navštěvuje.
Je velice všímavý a milý...

Noha se mi už uzdravuje, a tak se s ním brzo budu chystat do jejich zimního domku.
_____________________________________

,,Dobrý večer, krásná Ariano."

,,Dobrý večer, lháři Matte," zasmála jsem se.

,,Já nelžu, jsi opravdu krásná."
Bylo dost možné, že jsem se začervenala.
______________________________________

Dnes odjíždíme.
Sbalila jsem si všechny své zimní šaty, kožíšky a boty.

Venku bylo nádherně bílo...
Sníh se třpytil a slunce mírně svítilo.
____________________________________

Před náš zámek přijel krásný bílý kočár.
Kočí bíle oblečen a zapřaženo čtvero běloušů..
A před tím vším stál jeden vysoký tmavovlasý mladík.
______________________________________