Kouzlo

4. Ráno

Probudila jsem se a pomalu jsem otevřela oči. Nevěděla jsem kolik je hodin, ale cítila jsem se vyspalá. Už dlouho jsem se tak necítila. Protáhla jsem se a ucítila bolest na své ruce. Opatrně jsem si rozepnula knoflíčky na košili a lehce ji stáhla. Podívala jsem se na obvaz. Rána musela být asi hlubší, než jsem si myslela, protože krev prosákla až na povrch. Při pomyšlení, že mi to Tom převáže, jsem se zatřásla. Těšila jsem se na jeho dotyk.

Skrz okénko do místnosti pronikaly sluneční paprsky. A když jsem se zahleděla za ně, spatřila jsem Toma. Ležel na pohovce a spal. Na sobě měl jenom kalhoty. Byl tak roztomilý. Chvíli jsem tam jenom tak seděla na posteli a pozorovala ho. Pak mě napadlo, jestli mě i on včera večer takhle pozoroval. Doufala jsem, že ne! Teda spíš, že jsem nechrápala! Ale zase na druhou stranu by to znamenalo, že se mu líbím. S tou myšlenkou jsem si začala pohrávat.

Ale pak mě napadlo, že kdyby se probudil a uviděl mě, jak na něj civím, asi by ho to vyděsilo. Zapnula jsem si tedy knoflíčky, opatrně jsem se zvedla z postele a už jsem chtěla odejít pryč, ale pak mě něco napadlo. Vzala jsem deku a šla k němu. Opatrně jsem ho přikryla a doufala, že se nevzbudí. Trochu se pohnul, deku si přetáhl přes sebe, ale jinak spal dál. Oddechla jsem si a šla do kuchyně.

Zavřela jsem dveře. Měla jsem děsný hlad. Ale nechtěla jsem ho vzbudit tím, že bych omylem třískla nějakým talířkem nebo skleničkou. A proto jsem se šla podívat ven.

Vyšla jsem ze dveří a opřela se o zábradlí naproti. Venku bylo tak krásně. Svítilo sluníčko a v dálce zpívali ptáčci. Dokonce kolem mě prolítl i čmelák. Po nějaké bouři nebylo ani vidu, ani slechu. Nadechla jsem se. Cítila jsem vůni lesa, květin. Sestoupila jsem po schodech dolů. Až poté, co jsem si stoupla na trávu, mi došlo, že jsem bosá. Cítila jsem ranní rosu, a jak jsem šla dál, tráva mě šimrala mezi polštářky prstů. Napadlo mě natrhat si nějaké květiny. Jelikož okolo chaty byla veliká louka, nemusela jsem hledat moc dlouho. Trhala jsem nejrůznější květiny od pampelišek, sedmikrásek, hvozdíků přes lilie až k řebříčku. Za chviličku jsem již měla plnou hrst květin. Přičichla jsem k nim, voněly tak krásně.

Rozhlédla jsem se okolo. Na okraji lesa jsem uviděla keř s borůvkami. Čím dál lepší, pomyslela jsem si. Rozběhla jsem se k domu a vešla do kuchyňky. Květiny jsem položila na stůl a začala hledat vázu. Trvalo mi to pěkně dlouho, ale nakonec jsem ji našla. Napustila jsem do ní vodu a položila ji na stůl. Kytky jsem do ní opatrně vložila a doufala, že se do ní vejdou. Perfektní, pomyslela jsem si, když jsem spatřila kytky ve váze.

Ještě než jsem se vrátila zpět na louku, vzala jsem z kuchyňské linky prázdnou misku. Poté jsem potichu vyšla z chaty a rozběhla jsem se k okraji lesa, kde jsem před tím viděla keř s borůvkami. Milovala jsem je. A tyhle byli navíc vážně velké. Trhala jsem pečlivě každou borůvku, sem tam jsem i ochutnala. Když jsem trhala poslední, uviděla jsem berušku. Musela jsem se usmát. Pomalu mi přelezla na prst a pak roztáhla krovky a odletěla. Podívala jsem se na misku, byla skoro plná. Už jsem se natahovala, že oberu další keř, ale v tom jsem spatřila něco ještě lepšího. Lesní jahody. Nemohla jsem tomu uvěřit. Když se snažím při procházce v lese něco najít, borůvky, jahody, houby, prostě cokoli, tak nic nenajdu. Možná tak muchomůrku. A teď se nesnažím a je tu všechno.

Tady se musí bydlet tak krásně, pomyslela jsem si. Představovala jsem si, jaký by to bylo. Každý den takhle vstát, natrhat čerstvé kytky, borůvky, jahody. Ale hlavně, byla bych s ním. S Tomem. Najednou jsem si uvědomila, že asi pořád spí. Rychle jsem dotrhala jahody, až byla miska plná a rozběhla se k domu. Misku jsem položila na stůl vedle vázy s kytkami a přidala jsem ještě sklenici s džusem. Poodstoupila jsem a podívala se na stůl. Něco tam chybělo. Rozhlédla jsem se po pokoji, až jsem spatřila kousek papíru a tužku. Úhledně jsem napsala:

Dobré ráno zachránce. Tohle ber jako malé poděkování za včerejšek. Doufám, že ti bude chutnat. Dobrou chuť.

P.S. kdybys mě hledal, jsem venku.

Kate

Vzkaz jsem opřela o vázu tak, aby si ho všimnul. Doufala jsem, že přijde. Poděkuje mi za snídani a možná...

Najednou mi něco došlo. Přešla jsem přes kuchyň a šla chodbou. Vlevo byly jedny dveře, které jsem zkusila otevřít, jenže byly zamčené. Otočila jsem se a zkusila otevřít dveře naproti. Tentokrát jsem měla štěstí. Našla jsem koupelnu, přesně tu jsem hledala. Podívala jsem se do zrcadla a k mému zklamání se potvrdilo to, co jsem si myslela. Vypadala jsem strašně! Vlasy mi trčeli do všech stran. A že bych v jeho košili vypadala nějak obzvlášť dobře, to se také říci nedalo. Musela jsem s tím něco udělat. A to rychle, než se vzbudí.

Upřeně jsem se dívala do zrcadla a přemýšlela, co bych měla dělat. Když v tom jsem v zrcadle spatřila své oblečení. Otočila jsem se a šla k němu. Doufala jsem, že už bude suché. A měla jsem štěstí. Oddychla jsem si.

Oblékla jsem si svojí košili a džíny. Podívala jsem se do zrcadla a musím uznat, že jsem vypadala poměrně dobře. Ale pořád to nebylo skvělé. Obličej jsem si opláchla vodou a utřela se do ručníku. Opět voněl po něm. Pořádně jsem se nadechla a nasála tu vůni. Tak strašně jsem ho chtěla obejmout. Schoulit se mu do náruče. Z mého zamyšlení mě vyrušili zvuky. Doufala jsem, že se Tom nevzbudil. Rychle jsem se rozčesala, naposled se podívala do zrcadla a vyšla z koupelny. Z chodby jsem se vrátila do kuchyně a vyběhla jsem z domu dřív, než bych mohla potkat Toma.