Kouzlo

6.Černá magie

Vzpomněla jsem si na Toma. Hlavou mi vířily nejrůznější myšlenky. Co jsem udělala? Proč už mě nechce vidět? Bylo mi strašně. Stála jsem někde v lese. Zmatená. Stejně jako včera. Opřela jsem se o strom. Ještě pořád jsem popadala dech po mém dlouhém běhu. Podlomila se mi kolena a svezla jsem se na zem. Byla jsem naštvaná. Smutná. Nešťastná. Začala jsem brečet. Hlavu jsem si schovala do dlaní.

Chvíli jsem tam jen tak seděla, když v tom se zvedl vítr. Připadalo mi, že se nepatrně setmělo. Ale hlavu jsem zvedla až poté, co jsem uslyšela křupnutí větvičky. Přede mnou stál záhadný muž. Byl vysoký, na sobě měl černý plášť. Svým způsobem byl krásný, měl krátké tmavé vlasy, ostře řezané lícní kosti. Pak jsem si ale všimla něčeho zvláštního. Jeho oči byly černé. Sálala z nich temnota. Vzpomněla jsem si, jak mi Tom vyprávěl o špatných silách. A myslím, že jednu jsem právě teď našla.

Zvedla jsem se a chtěla jsem utéct. Ale než jsem se rozběhla, muž skočil přede mě a přimáčkl mě ke stromu. Vykřikla jsem bolestí.

„Přece mi nechceš utéct tak brzo? Ještě jsme se ani neseznámili. Mé jméno je Simon," řekl záhadný muž.

„Co po mě chceš? Nech mě jít!" snažila jsem se utéct. Nešlo to.

„To není úplně nejmilejší odpověď Kate. Čekal jsem, že Tom si vybere někoho lepšího. Ale co bych mohl čekat." Měla jsem strach. Proč jsem jenom utíkala. Musela jsem ale něco udělat. Protože Simon mě očividně jen tak pustit nehodlal. Podívala jsem se za něj a předstírala, že něco pozoruju. Simon naštěstí mou lest neprokouknul a otočil se. Využila jsem toho okamžiku. Kopla jsem ho do nohy a chtěla jsem ho udeřit rukou. Ale opět byl rychlejší. Chytil mě za ruku a přimáčknul ji ke stromu.

„Au! Pusť mě. To bolí!" vykřikla jsem. Byla jsem v pasti. Nemohla jsem se hýbat.

„Ale pak by to nebyla žádná zábava. Pěkně si tě vychutnám." řekl, a přitisknul mě k stromu ještě blíže. Snažila jsem se vymanit z jeho sevření, ale marně. Neměla jsem šanci. Chtěla jsem ale zjistit, proč mě chce zabít. Při pomyšlení na svoji smrt mě zamrazilo. Tohle bylo podruhé ve dvou dnech, kdy mi jde o život. Najednou mě něco napadlo.

„To tys mě chtěl včera zabít!"

„Dochází ti to rychle. Asi jsem tě podcenil. Máš pravdu. Ale ON mi to překazil. Jako vždycky. Tentokrát však nevyhraje. Vaše hádka byla velmi zábavná. Tak dlouho tě hledal, a když tě konečně našel, radši tě vyhnal," řekl tónem, v kterém jsem rozeznala předstíraný smutek.

„Proč to děláš? Co jsem ti udělala?" nechápala jsem. Jsem si jistá, že jsem ho nikdy v životě neviděla. Jak jsem mohla udělat něco člověku, kterého teď vidím poprvé v životě. A proč do toho plete Toma.

„Tys mi nic neudělala. To ON. A jelikož ty jsi teď jeho milá, musím se tě zbavit. Stejně jako před lety Mary."

„Milá? Vůbec nic nevíš. Včera jsem ho viděla poprvé. A kdo je Mary?" Byla jsem zmatená. Ten muž byl vážně divný. Ale aspoň jsem věděla, proč mě chce zabít. Kvůli Tomovi. I když jsem ho znala jenom jeden jediný den. Zvláštní.

„Moc ti toho neřekl. Nevadí. Teď už na tom nesejde. Ale připadáš mi milá. A navíc jsi taky pěkná kočka. Asi si s tebou nejdřív trochu pohraju, než se tě zbavím. Co na to říkáš?" řekl. Byla jsem vyděšená. Rozhodně jsem mu nehodlala odpovědět. Asi to poznal a tak řekl:

„Když nic nenamítáš." Po těchto slovech se ke mně začal naklánět. Nevěděla jsem, co budu dělat. Hrozně jsem si přála, aby tu byl Tom. Opět jsem zalitovala, že jsem utekla. Ale něco jsem udělat musela. Volnou rukou jsem se ho snažila odstrčit. Jenže on se nehnul ani o kousek. V jeho očích jsem spatřila pobavení, které bylo patrné i z jeho úsměvu.

 Jednou rukou chytil obě mé a přitiskl je nad mou hlavu ke kmeni stromu. Svým tělem se přitlačil k mému. Chtěla jsem ho odstrčit nohama, ale on byl rychlejší a dal jednu svou nohu mezi mé. Teď jsem se nemohla hýbat už vůbec. Srdce se mi rozbušilo. Cítila jsem, že jsem v koncích. Volnou rukou mě začal hladit po tváři. Chtěla jsem otočit hlavu a setřást tím jeho ruku, ale nedokázala jsem spustit pohled z jeho očí. Dívaly se na mě a já jsem v nich postřehla touhu a vzrušení. Ale ne tu samou touhu jako u Toma. Tohle byla spíš radost, že již brzy bude mít svou kořist.

Volný pramínek vlasů mi zastrčil za ucho. Jeho prsty pokračovaly níž, obkroužily má ústa, bradu. Pak sjely po krku dolů a pomalu mi začaly rozepínat knoflíčky na košili. Zdálo se mi, že mezi dalším knoflíčkem dělá schválně co největší mezeru. Užíval si to. Ale já rozhodně ne. Do očí se mi hrnuly slzy. Začala jsem rychle mrkat, abych je rozehnala. Rozhodně jsem nechtěla, aby mě viděl brečet.

Když košili rozepnul, sjel rukou na záda mezi košili a mé tělo. Přitáhnul si mě k sobě ještě blíže. To už na mě bylo příliš a tak jsem se snažila pohnout rukama. Jenže jeho sevření ještě zesílilo. Navíc, jakoby ztrácel trpělivost, naklonil svůj obličej k mému a začal mě líbat. Jeho polibek byl drsný. Chtěla jsem uhnout, ale neměla jsem nejmenší šanci. Poté se trochu odtáhnul a svými polibky si razil cestu po mém krku níž. Rukou mě začal hladit po zádech. Přála jsem si, aby to skončilo.

Pak přejel rukou přes má prsa a pokračoval stále níž, až našel lem mých kalhot. Pokračoval po vnější straně mé levé nohy, a když došel do půlky stehna, zastavil se. Trvalo to celou věčnost. Chtěla jsem se mu podívat do očí, abych vyčetla důvod toho čekání, ale než jsem to stačila udělat, znovu mě políbil. Jeho jazyk si snažil prorazit cestu do mých úst. Mezitím se jeho ruka opět dala do pohybu. Tentokrát zajela na vnitřní stranu stehna a stoupala stále výš. Palcem narazil na knoflík kalhot, který bez nejmenšího zaváhání rozepnul stejně rychle, jako zip. Ruku, která stále byla v mém klíně, lehce přitlačil blíže ke mně. Vydala jsem tiché zasténání, které zachytila jeho ústa. Cítila jsem, jak se usmál. Tak strašně moc se mi hnusil. Opět mě začal líbat na krku. Pevně jsem zavřela oči. Doufala jsem, že to všechno zmizí.