Kouzlo

3. Čaroděj

Otočila jsem se a uviděla ho. Konečně jsem si ho mohla v klidu prohlédnout. Byl krásný. Vysoký, štíhlý, svalnatý. Pozoroval mě. A já jeho. Netušila jsem, nad čím přemýšlí. Doufala jsem ale, že ne nad tím, co já. Momentálně jsem se za sebe trochu styděla. Měla jsem na sobě jenom tu jeho košili. Vlasy jsem musela mít rozcuchané do všech stran. Nechtěla jsem, aby si mě prohlížel tak dlouho a tak jsem řekla:

„Já jsem Kate." Čekala jsem, až se představí i on.

„Tom." To jméno se k němu hodilo. Nevím proč, ale najednou se mi zdálo, že ho odněkud znám. Byl to zvláštní pocit.

Doufala jsem, že se mě na něco zeptá, že něco řekne. Ale on tam jenom stál, opřený o dveře a dál mě pozoroval.

„Jak si to udělal? Jak si zadržel ten strom?" Najednou jako by znervózněl.

„Tys to viděla?" Mlčky jsem přikývla. „I když ti to řeknu, neuvěříš mi." Pochopil, že taková odpověď mi stačit nebude a tak pokračoval. „Jsem čaroděj." Řekl to tak lehce, jako kdyby o nic nešlo. Šokovalo mě to. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jako malá jsem na kouzla věřila. Ale teď už ne. Kouzla existovala jenom v pohádkách. Ne ve skutečném světě. Ale všechno se tím vysvětlovalo. To, jak zadržel ten strom. A to, proč mě to k němu tak táhne. Byl jiný. Jiný, než všichni ostatní. Byl výjimečný. Nevěděla jsem, co na to říct.

„Vyprávěj mi o tom." Moje odpověď ho očividně překvapila. A mě vlastně taky. Nestačila jsem přemýšlet a prostě to ze mě vylétlo. Nepředpokládal, že budu chtít vědět víc. Ale já jsem chtěla. Chtěla jsem vědět všechno o něm. Teda, spíš jsem chtěla slyšet jeho hlas. Nevím proč, ale uklidňoval mě.

„Nejdřív se ti podívám na tu ruku. Sedni si na postel." Řekl mi. Poslechla jsem ho. Sedl si naproti mně. Natáhl ke mně ruku, ale pak se najednou zastavil. „Můžu?" zeptal se. Přikývla jsem. Rozepnul mi horní 4 knoflíčky u košile a opatrně mi stáhnul košili z ramene, aby se dostal k ráně. Jelikož se k ní košile za tu chvilku stihla přilepit, trochu jsem sykla bolestí. „Promiň. Máš to poměrně hluboké. Vyčistím ti to, ale bude to trochu bolet."

„Dobře. Pokusím se nekřičet moc nahlas." Zkusila jsem odlehčit situaci. Očividně to zapůsobilo, protože se usmál. Když mi ránu vyčistil, opatrně jí obvázal. Vypadalo to, že to nedělá poprvé. Jakoby už s takovými ránami měl zkušenosti. Pomalu mi začal knoflíčky zapínat, a když byl u posledního, dotkl se mé kůže. Najednou mnou projelo mravenčení. Pod jeho dotykem jsem se doslova rozplývala. A on očividně taky něco cítil. Při pohledu do jeho očí jsem viděla vzrušení. Najednou se ale rozplynulo.

„Tak hotovo. Byla jsi statečný pacient. Zasloužíš si čaj. Dáš si?"

„Moc ráda. Ještě pořád mi je trochu zima." Byla jsem ráda, že pokračuje v přátelské atmosféře.

Odešel do kuchyně, ale dveře nechal otevřené. Jelikož mi opravdu byla trochu zima, lehla jsem si a zakryla se dekou. Přemýšlela jsem nad tím, jestli tu bydlí sám, nebo jestli má nějakou přítelkyni. Ale vzhledem k mému závěru ohledně postele jsem doufala, že ne. A pak jsem začala přemýšlet nad tím, co se stalo před chvílí. Nikdy před tím jsem nic takového nezažila. Byla jsem vážně zmatená. Než jsem se tím stačila víc zabývat, uslyšela jsem kroky.

„Tak už se to nese. Jeden čaj pro dámu," řekl a usmál se.

„Myslím, že dáma není to správné slovo. Zrovna teďka tak určitě nevypadám."

„Nesmysl. Jsi roztomilá." Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě řekl. Připadám mu roztomilá. Nemohla jsem nad tím však dlouho uvažovat, protože bych se určitě začala červenat.

„Slíbil jsi mi, že mi o sobě budeš vyprávět."

„Myslím, že by tě to moc nezajímalo. Většina věcí spojená s kouzly je spíš špatná. Pořád musíš zachraňovat svět před špatnými silami. A občas musíš učinit i velmi těžká rozhodnutí." Najednou se zamyslel. Jeho oči mi připadaly smutné. Chtěla jsem vědět co tím myslí. Ale připadalo mi to jako moc velká troufalost. Nemůžu předpokládat, že se bude svěřovat mě. Nezná mě ani hodinu. Nic o mně neví. Najednou jakoby si uvědomil, že není sám.

„Hned jak bouřka skončí, tak odjedu a už tě nebudu obtěžovat," řekla jsem.

„To jen tak nebude. Tahle bude trvat pěkně dlouho. Zůstaneš tu přes noc. Vyspíš se tady."

„A kde budeš spát ty?" Doufala jsem, že to nevyznělo ve smyslu: lehni si vedle mě.

„Já si lehnu dozadu na pohovku. Nebo jestli chceš mít soukromí..."

„Ne! To ne. Budu ráda, když tu nebudu sama. Neříkám, že se bouřek bojím. Ale že bych je měla ráda, to se taky říct nedá." Usmál se.

„No nic. Odnesu ty hrnky do kuchyně a pokusím se ti najít něco na spaní, aby ti nebyla zima," řekl, vstal a odešel. Dveře za ním zůstaly otevřené. Slyšela jsem, jak chodí po vedlejší místnosti. Opět jsem si lehla a přikryla se dekou. Stejně jako košile voněla po něm. Přemýšlela jsem o tom, co všechno se dneska stalo. Podruhé jsem se narodila. Poznala jsem Toma. A teď ležím tady, u něho v posteli. Pousmála jsem se. Najednou se mi ale začaly pomalu zavírat oči. Nechtěla jsem spát. Chtěl jsem s ním ještě mluvit. Být s ním co nejdéle. Ale únava byla silnější. Poslední, co si pamatuju, jsou jeho kroky směřující do ložnice. A pak už byla tma.

Přišel jsem zpátky do ložnice. Už jsem se chtěl na něco zeptat, když v tom jsem si všiml, že spí. Byla tak krásná. Tak zranitelná. Cítil jsem potřebu ji chránit. Chtěl jsem být co nejblíže u ní, ale nechtěl jsem ji vzbudit. Sednul jsem si dozadu na pohovku a pozoroval jsem ji. Tak dlouho jsem si přál, aby mě poznala. Abychom byli spolu. A teď je tady. Je mi jasné, že nemůžu očekávat, že tady zůstane. Ale třeba jednou...