Kouzlo

2. Pan neznámý

Z lesa vyběhla osoba. Přes déšť jsem na ní pořádně neviděla. Ale to, co udělala, jsem viděla moc dobře. Nechápala jsem, co se v tu chvíli stalo. Nemělo to žádné logické vysvětlení. Osoba namířila ruce na strom a ten se najednou zastavil ve vzduchu. Nevěřícně jsem na strom koukala. Nechápala jsem to. Prostě visel ve vzduchu.

„Utíkej!" zakřičel na mě mužský hlas. Neváhala jsem ani vteřinu a rozběhla se. Každý normální člověk by utíkal pryč. Přece jenom kdo by kdy běžel za někým, kdo dokáže zastavit strom v pádu. Já ale nemohla běžet pryč. Byla jsem tak fascinovaná tím hlasem. Něco mě k němu přitahovalo, jako magnet. V hlavě mi znělo: „Běž za ním, běž!" Nemohla jsem vzdorovat. Rozběhla jsem se k němu. Když jsem byla z dosahu stromu, spustil ruce a strom spadl na zem. Lekla jsem se a obrátila se. Spadl přímo tam, kde jsem před tím stála. Kdyby nebylo toho muže, byla bych mrtvá.

Zděšeně jsem se na něj podívala. Pod mokrým trikem se mu rýsovaly svaly. Měl krátké hnědé vlasy, které mu padaly do čela. Oči, které jsem jen tak tak viděla přes vlasy, byly tak nádherné. Řekla bych, že měly čokoládovou barvu, ale tím jsem si tak jistá nebyla. Byl daleko a navíc silně pršelo. Rozběhl se ke mně. Chtěla jsem udělat to samé, ale nešlo to. Stála jsem tam a jenom ho pozorovala. Když ke mně doběhl, chtěla jsem mu poděkovat. On mě však pevně objal, a to mi vyrazilo dech. Sevřel mě tak pevně, jako kdyby se o mě vážně bál. Což bylo zvláštní, protože tohohle muže jsem určitě nikdy předtím neviděla. Tak krásného chlapa bych určitě jen tak z hlavy nedostala. Stále mě objímal, ale mně to nevadilo. Byla jsem ráda. Zvláštní. Cizí chlap mě objímá a mě je to jedno. Chtěla jsem mu to objetí oplatit, ale on se najednou odtáhl, podíval se na moji ruku a zeptal se:

„Bolí to hodně?" Když jsem znovu uslyšela jeho hlas, rozbušilo se mi srdce.

„Je to jenom malé škrábnutí,"řekla jsem a doufala, že to nebude nic vážného.

„Pojď se mnou,"řekl mi, vzal mě za ruku a rozběhl se hustým lesem. Nevnímala jsem, kudy běžíme. Nevnímala jsem nic okolo sebe. Vnímala jsem jenom jeho. Jeho dotyk. V hlavě mi pořád zněl jeho hlas. Najednou jsme se ocitli na louce. Uprostřed stála chatička. Běželi jsme přímo k ní. Muž rychle otevřel dveře a pustil mě dovnitř.

Ocitla jsem se v malé kuchyňce. Uprostřed byl stůl a čtyři židle. Na stole stál hrnek, podle vůně jsem usoudila, že s kafem. Překvapilo mě však, že z kávy se ještě kouřilo. Nechápala jsem, jak je to možně. Přece by si neuvařil kafe, pak ho nechal jen tak ležet na stole a nešel by se podívat do lesa. Nedávalo to smysl. Otočila jsem se k němu.

„Já...Děkuju." Vykoktala jsem ze sebe. Byla mi strašná zima, celá jsem se třásla.

„Co jsi dělala v lese v tuhle dobu?" zeptal se mě.

„Ztratila jsem se, navigace mě měla dovést do města, a ne do lesa. Uviděla jsem cestu, a tak jsem se po ní vydala." Odpověděla jsem. On mezitím chodil z místnosti do místnosti, jakoby něco hledal. Pak mi přinesl ručník a něco na převlečení.

„Vedle je ložnice. Usuš se a vezmi si tohle. Je to moje košile, nic jiného, co by sis mohla vzít, tady nemám. Až budeš hotová, zavolej na mě, podívám se ti na tu ruku." Poděkovala jsem a odešla vedle.

Ložnice byla útulná. Vlevo u zdi stála manželská postel. Ale bylo na ní něco zvláštního. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Spalo se pouze na jedné půlce. Druhá byla úhledně zastlaná, jakoby na ní nikdo dlouho nespal. Napravo se nacházela skříň, naproti posteli pracovní stůl s židlí a vzadu pohovka. Ještě chvíli jsem se rozhlížela po pokoji, ale pak mnou projel záchvěv mrazu. Sundala jsem si proto kalhoty i promočenou košili a oblékla si tu jeho. Byla mi sice velká, ale nevadilo mi to. Byla suchá, bylo v ní poměrně teplo a navíc voněla po něm. Nevím, co se semnou stalo. Nevěděla jsem, jak se jmenuje, ale strašně mě k němu něco přitahovalo. Všechno, co s ním mělo nějakou spojitost, mě určitým způsobem vzrušovalo.

Ručníkem jsem si osušilavlasy a podívala se z okna. Bouře neustupovala, naopak vypadala ještě hůřnež předtím. Zamyslela jsem se. Hlavou mi vířili pořád ty samé myšlenky. Stáledokola se opakovaly. Jeho hlas, jeho dotek a jeho oči. Nádherné hnědé oči. Z méhosnění mě vyrušilo klepání na dveře.