Kouzlo

9. Nečekané

Když jsem se vzbudila, podívala jsem se na pohovku. Tom spal. Oddechla jsem si. Je v pořádku. Není zraněný. Strašně moc jsem se ho chtěla zeptat na včerejšek. Ale zároveň jsem chtěla jít pryč. Včera to po mě chtěl. Abych odešla a už se nevracela. Tak proč bych tu zůstávala? Aby mi to řekl znova? To už bych nezvládla. Proto jsem se rozhodla odejít bez rozloučení.

Opatrně jsem se zvedla a chtěla odejít. Jenže když máte vymknutý kotník, tak to moc nejde. Snažila jsem se jít potichu. Když jsem došla ke dveřím do ložnice, naposledy jsem se otočila a prohlédla si ho. Můj hrdina. To byla nejlepší slova, která mě v tu chvíli napadla. Pak jsem pokračovala pomalu ke dveřím v kuchyni. Na stole jsem si všimla mého vzkazu. Položil ho přesně tam, kam jsem ho dala já. V hlavě se mi mihla vzpomínka na včerejší ráno. Byli jsme spolu na louce a smáli se. Vybavovala jsem si každičký detail. Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak stála. Musela jsem však pryč dřív, než si to rozmyslím. Vydala jsem se tedy ke dveřím, ale omylem jsem strčila do židle, která následně spadla.

Vzbudil jsem se. Posadil jsem se na postel a rozhlédl se. Kate byla pryč. Doufal jsem, že se to nestane. Že se vzbudím dřív a počkám, až se Kate probudí. A pak jí všechno vysvětlím. Jak se ale zdá, včerejšek mě musel vysílit víc, než jsem čekal. Je to moje chyba. Teď ji už neuvidím. Teda spíš, teď mě už nebude chtít vidět, po tom, co jsem ji řekl. V hlavě jsem si přehrával její hlas. Vzpomínal jsem na to, jak jsem ji včera ráno uviděl smějící se na louce. Na to, jak je krásná.

Když v tom se z kuchyně ozvala rána. Rychle jsem vstal a rozběhl se do kuchyně.

Slyšela jsem Toma, jak běží po ložnici. Tohle se nemělo stát. Rozběhla jsem se také. Nechtěla jsem ho vidět. Nechtěla jsem mu nic vysvětlovat. Jenže jsem neměla nejmenší šanci. Stačila jsem doběhnout ke dveřím, když v tom mě chytil.

„Proč jsi chtěla odejít?" Vážně se mě ptal? Však on sám mi to včera řekl. Nechápala jsem to.

„Tome, nech mě jít. Já si myslím, že včera jsem ti to už vysvětlila dost. A navíc..." Ale než jsem stačila cokoliv říct, stalo se něco, co jsem rozhodně nečekala. Přitáhl si mě k sobě. Podívala jsem se mu do očí. Byly tak krásné. Pomalu se ke mně nakláněl. Myslím, že mi dával čas, abych mohla couvnout. Já jsem ale nechtěla. Nejdřív jsem si přála, abych ho už nikdy neviděla. Byla jsem o tom přesvědčená, že už ho nechci vidět. A teď mě chtěl políbit. A já najednou úplně zapomněla na všechno ostatní.

Jenže i přesto, že jsem to chtěla, jsem mu musela něco říct:

„Počkej, tohle nejde." Vypadal udiveně, a možná i zklamaně.

„Proč? Já myslel, že..."

„Však mě vůbec neznáš. Nic o mně nevíš. A já o tobě taky ne. Teda až na to, že jsi kouzelník a bydlíš v lese na louce. A pak ještě že tě nesnáší Simon." skočila jsem mu do řeči.

„Možná toho o tobě nevím moc, ale i tak mám pocit, že tě znám celý život. Když jsem tě uviděl v lese, jak na tebe padá ten strom, bál jsem se o tebe. Cítil jsem potřebu tě chránit. A pak večer když jsi usnula. Byla jsi tak krásná.

Vím, že jsem ti ublížil. Strašně moc mě to mrzí. Ale prosím, dej mi ještě šanci. Přísahám. Už nikdy ti neublížím." Očividně čekal na moji reakci. Nevěděla jsem, co na to říct. Včera mě vyhodil a dneska chce, abych s ním zůstala. Byla jsem zmatená. Ale na druhou stranu mě k němu pořád něco táhlo. A čím déle jsem s ním byla, tím to bylo silnější.

„Já, nevím, co ti na to mám říct." Odpověděla jsem nakonec.