Kouzlo

5. Šok

Vzbudil jsem se. První můj pohled směřoval k posteli. Ale ona tam nebyla. Popadl jsem mobil, abych zjistil, kolik je hodin. Nechápal jsem to. Do 9 jsem nespal už tak dlouho. Možná to bude tím, že jsem ji měl nablízku. Nemusel jsem se o ni bát. Najednou mi došlo, že jsem přikrytý. Pousmál jsem se. Kate mě ráno musela přikrýt. Chtěl jsem ji vidět. Její úsměv, čokoládově hnědé oči i nepatrné vrásky, které se jí dělaly kolem očí, když se usmívala.

Vstal jsem, oblékl si triko a šel do kuchyně. Doufal jsem, že ji tam najdu. Místo toho jsem na stole uviděl přichystanou snídani. Vzal jsem sklenici s džusem a napil se. Když jsem ji pokládal, všiml jsem si vzkazu opřeného o vázu: „Dobré ráno zachránce...Kate." Kdyby tak věděla, proč jsem ji zachránil. Chtěl jsem jí všechno říct, ale bál jsem se, že by mě už nemusela chtít nikdy vidět. A taková myšlenka mě bolela.

Najednou jsem uslyšel smích. Podíval jsem se z okna vedle dveří. Konečně jsem ji uviděl. Byla tak krásná. Mezitím, co jsem spal, se stihla převléknout do svého oblečení. Pobíhala po louce, sem tam přičichla k nějaké kytce a smála se. Vypadala bezstarostně a šťastně. Když jsem ji tam tak viděl, musel jsem se taky usmát.

Cítila jsem se tak volná. Tak šťastná. A možná i zamilovaná, ale na to byla asi ještě brzy. Sedla jsem si do trávy. Utrhla jsem nejbližší kytku a přičichla k ní.

„Kate!" uslyšela jsem jeho hlas. Volal mě. Vstala jsem a otočila se k němu. Stál pár metrů ode mě.

„Děkuju za snídani. Ale myslím, že bychom se mohli nasnídat společně. Co ty na to?" zeptal se mě. Měla jsem chuť se k němu rozběhnout a schoulit se mu do náruče. Ale místo toho jsem odpověděla:

„Když si mě chytíš." Jakmile se usmál, věděla jsem, že souhlasí. Rychle jsem se otočila a rozběhla se pryč. Za sebou jsem slyšela jeho kroky. Stále se přibližovaly. Bylo mi jasné, že mu nemůžu utéct. Ale já jsem ani nechtěla. Naopak. Během chvilky mě doběhnul. Zezadu obtočil své ruce kolem mého pasu. Lehce mě zvedl ze země a několikrát se otočil dokola. Oba jsme se smáli. Bylo to tak krásné. Nevím proč, ale s ním jsem se cítila úplně jinak. Šťastně, v bezpečí.

Po chvíli mě položil na zem. Otočil si mě čelem k sobě a zadíval se mi do očí. Ještě chvilku jsme se smáli. Ale pak se něco změnilo. V jeho očích jsem uviděla touhu. Rozbušilo se mi srdce. Tom si mě přitáhl k sobě, ruce stále kolem mého pasu. Stáli jsme tak blízko u sebe, mezi našimi těly nebyla jediná mezírka. Tak strašně moc jsem ho chtěla políbit. A on chtěl nejspíše taky, protože se ke mně pomalu začal naklánět. Zavřela jsem oči a čekala, až se jeho rty dotknou těch mých. Připravovala jsem se na příval emocí. Ale nic se nestalo. Slyšela jsem, jak vydechl. Otevřela jsem oči. Vypadal, jako by se mezi něčím rozhodoval. A pak mě pustil a poodstoupil.

„Co se děje?" zeptala jsem se. Nechápala jsem to. Nejdřív byl tak milý, přátelský. Ale teď mi připadal spíše odtažitý. Nevím, co jsem udělala.

„Měla bys jít. Než tě začnou hledat." Jeho odpověď mě překvapila. Jeho hlas zněl tak chladně. Dívala jsem se mu do očí. Ale on se díval jinam.

„Mě nikdo hledat nebude, žiju sama. Já..."

„Chvilku tu počkej, přivezu ti auto. A nastavím ti navigaci do města." Skočil mi do řeči a otočil se. Šel směrem k domu a asi očekával, že půjdu za ním. Já jsem ale nemohla. To co mi řekl, mě zasáhlo. Nechápala jsem jeho reakci. Nejdřív mě chtěl políbit, a když už chybělo tak málo, rozmyslel si to. Místo toho, abych ho následovala, jsem se otočila a rozběhla se do lesa.

Všechny věci jsem měla u sebe. Nebyl žádný důvod, proč se do chaty vracet. Přece jenom chtěl, abych odešla. Tak mu to usnadním. A navíc se mi chtělo brečet. Ale nechtěla jsem, aby to viděl. Utíkala jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Už jsem byla na okraji lesa, když jsem za sebou slyšela:

„Kate! Počkej!" Ale to mě ani náhodou nezastavilo.