Despair

59. Část

„Připravená?" zeptal se mě brácha, když jsme stáli před domem našich rodičů. Abych pravdu řekla, byla jsem nervózní, jako pes. Celý týden jsem se na to psychicky připravovala a taky doufala v to, že se Louis třeba vrátí a omluví se mi. Padne na kolena a vyzná mi lásku, ale asi vážně pochopil, že já patřím sem a on tam. Tohle nebyla pohádka a já si plně uvědomovala realitu.

„Jako ještě nikdy," odvětila jsem mu a pořádně se nadechla a vydechla. Přešli jsme bránu a zazvonily na zvonek. Chvíli jsme stáli a čekali a já jsem se nakonec chtěla otočit a odejít pryč, ale dveře se otevřely a v nich stála drobná černovlasá paní, kterou jsem si pamatovala jako hospodyni.

„Pane Lester a?" Vykulila oči a já si mohla všimnout šoku, který ji oblil. „Zdravím Marrie, jsou doma rodiče?" zeptala jsem se s klidem v hlase a dokonce se i zasmála. „Ale vy jste přece, to není možné." Kroutila hlavou a nemohla asi pochopit, že před ní stojím já. Ostatně, plně jsem jí chápala. „Omlouvám se, ale myslím, že mě šálí zrak. Pojďte dovnitř, vaše rodiče zavolám," řekla a já a Luke jsme tak učinili. Posadili jsme se do gauče, který sídlil v obývacím pokoji.

„Je divné tady být tak po dlouhé době," pronesla jsem a rozhlížela se kolem sebe. „Jo a všimla sis, že když jsme tady žili, byli tu naše fotky, ale teď tu není ani jedna?" Podívala jsem se na police, kde dříve bývaly fotky, ale již tam nejsou. „Parchanti," procedila jsem skrz zatnuté zuby. S Lukem jsme se naráz otočili, když jsme zaslechli něčí kroky. Před námi stála naše matka s otcem a nechápavě zírali na Luka a pak také na mě.

„To je snad vtip, ne?" vyplivla naše matka a já se s Lukem naráz postavila. „Och, no jistě, vždycky jsme byli pro srandu jak dělaní," odsekla jsem. Došli jsme až k nim a kousek před nimi se zastavili. „Co to sakra je?" zeptal se náš otec a chytil matku za ramena. „Věděla jsem, že nebudete rádi, když nás uvidíte. Zbavili jste se nás. Je milé vědět, že když zemře někomu dcera, tak rodiče jsou akorát rádi, že se tak stalo," řekla jsem a ruce si založila na prsou.

„Co to říkáš? Já to nechápu. Vždyť si umřela," hlesla moje matka a ruce jí visely podél těla. „Jo, umřela, ale jsem zpátky. Mami, byl to jenom takový vtip. Celou dobu jsme to na vás s Lukem zkoušeli. Je milé, že jste se mu ani nepokusili ozvat." „Takže to byla sranda? Jenom obyčejná legrace, jak nás vyděsit k smrti? To teda moc vtipné nebylo!" zaječela moje matka a já nadzvedla jedno obočí.

„Ne? A vám přišlo vtipné se k nám chovat jako k odpadu? Mně teda ne a Lukovi taktéž, tak jsme se domluvili, že na vás ušijeme boudu," řekla jsem a falešně se na ně usmála. „Jak si mohla? Já kvůli tobě probrečela noci a noci. Vážně si myslíte, že jsme vás neměli rádi?" Podívala jsem se na máti a nechápala jsem.

„A kde jsou naše fotky?" vložil se do toho Luke. „Schované. Matce vám vše připomínalo. Dokonce se chtěla i odstěhovat, ale máme tu práci a přátelé, to jsme prostě nemohli," objasnil mi situaci otec. „Nechápu proč," pronesla máti sklesle. „Už jsem ti to říkala. Vy jste někdy měli pocit, že jste se chovali jako rodiče? Byli jste k nám hnusní a dávali jste nám dost najevo, že jsme jenom nechtěný odpad!" vykřikla jsem rozčíleně.

„To se vám teda povedlo." Matka začala brečet a já se na ni podívala. „Byla to lekce, co? Pokud vím, když o někoho přijdete, tak si vzpomínky uchováváte," vyhrkla jsem. „Omlouvám se," řekla máti a já nevěřila vlastním uším. „To od tebe slyším poprvé. Omluvu, já nevěřím normálně. Můžeš to prosím zopakovat? A co Luke? Věděli jste, že žije v tom samém městě. Málem jste ho dohnali k šílenství," řekla jsem jim.

„Dobře, uznávám, že jsme mu to dávali za vinu, ale později jsme toho litovali a nedokázali jsme se mu ukázat na oči." „Dobře jste udělali, tati. Já bych vás celkem rychle odkopnul. Vy jste vážně rodiče roku." Luke rozhodil rukama a já mu na to jenom přikývla.