Star Trek: Humoresky

Cardassijský incident II: Gul Tagel

O Cardassianech je obecně známo, že hodně mluví, tedy abych byl přesný, že mluví až příliš. Jednou to bude známo celým třem kvadrantům galaxie, ovšem našeho času, tedy ve třiadvacátém století, o tom ví jen jeden z nich, a to kvadrant Alfa, domovský kvadrant tohoto poněkud upovídaného druhu. Jeden z Cardassianů, gul Tagel, tomuto stereotypu však dodává úplně nový rozměr. Bez nadsázky o něm můžeme říct, že je zticha, jen pokud jí, pije, spí nebo si čistí zuby. Jinak mluví prakticky neustále, což se kupodivu ukázalo být dosti užitečné při vyslýchání zlodějů a jim podobných podvratných kriminálních živlů. Každý totiž nakonec raději řekne všechno, co ví, jen aby gul Tagel alespoň na chvíli zmlkl.

A tehdy stál gul Tagel u okna, shlížel na město tyčící se pod ním a rozmlouval. Snad sám k sobě, snad k rušným ulicím plným cardassijských občanů, právě v tom momentě mířících do práce či do školy. Někde mezi tou hromadou slov se z konzole za ním ozvalo zapípání – přišla mu zpráva. Mírně rozladěn náhlým vyrušením si sedl do křesla a zmáčkl žluté tlačítko. Na obrazovce se objevil vzkaz, který ho donutil přestat mluvit úplně. Ovšem ne na dobu delší než několik sekund. „Proboha..." pronesl znepokojeně. Obsah zprávy se mu ani za mák nezamlouval. Uplynulo již spoustu let od doby, co se tu odehrála poslední bankovní loupež.

Tagel, tenkrát ještě chlapec školou povinný, se na cestě do školy zastavil u vysoké bankovní budovy obehnané bezpečnostní páskou a spoustou policistů a příslušníků ozbrojených sil. Velitel místní policie právě sepisoval jakýsi dokument s novým ředitelem banky Markatem, jehož i jindy bledá tvář nabírala odstínů ještě daleko bledších. Před bankou stál dav rozhořčených majitelů účtů, kteří přišli o své peníze a dožadovali se kompenzace. Ten pohled, jako vystřižený z detektivního románu, způsobil, že Tagelovi došla slova, což v jeho případě nebyla úplně běžná záležitost. Zapomněl v tu chvíli nejen mluvit, ale i pokračovat v cestě do školy, za což byl později toho dne velmi přísně pokárán.

A teď, po tolika letech, opět mířil k té samé bance, kde se kolemjdoucím naskýtala téměř identická scenérie a odehrávala se podobná situace jako tehdy. Téměř jako by někdo vzal starou zaprášenou kazetu, která měla být dávno zapomenuta, vložil ji do videopřehrávače a znovu ji pustil. Banka byla obehnána bezpečnostní páskou a kolem se srocoval dav čumilů, přesně jako v ten den, kdy byla vykradena naposledy.

Přímo na rozhraní veřejného prostoru a zajištěného pozemku banky, téměř u rohu budovy, stály tři děti se školními batohy na zádech. Gul Tagel, který si celou cestu cosi povídal sám pro sebe, jakmile je spatřil, vzpomněl si, jak tu před lety přesně takhle stál a fascinovaně zíral na probíhající vyšetřování.

Poklepal jednomu z dětí na rameno. „Mazejte do školy, než začne vyučování," doporučil jim, ale tak nějak tušil, že jim to bude stejně lhostejné, jako tenkrát jemu, třebaže jeho nikdo na školu neupozornil.

Prodral se davem ke dvěma policistům sepisujícím protokol s jedním z občanů, který, jak sám Tagel mohl zaslechnout, neměl zrovna nejlepší náladu, z čehož logicky usoudil, že mají zřejmě co do činění s jedním ze zákazníků banky, do jejíž budovy se zrovna chystal vejít. Překročil bezpečností pásku a zamířil přímo ke dveřím.

Když vešel do vstupní haly, rozhlédl se kolem. Pokud mohl soudit, nevypadalo to tam zrovna na loupežné přepadení. „Tak jsem tady, můžete přivést ředitele," oznámil, na svůj vkus až příliš stručně, policistce, která se právě na něco vyptávala zaměstnance banky tvářícího se, jako by zahlédl ducha, a to docela nedávno. Ani sám gul Tagel netušil, jak blízko má zmíněné přirovnání k pravdě.