Star Trek: Humoresky

Cardassijský incident I: Loupež století

Skvrna od rozlitého krvavého vína na barovém pultě přilákala švábu podobného tvora, velkého asi jako prut do zlata raženého latinia. Nevědomý hmyz toho však velmi brzy zalitoval, když ho z chladného povrchu smetl mokrý, čímsi sladkým a lepkavým nasáklý hadr.

„Huf," odfrkl si Donmus a tužkou připsal další čárku na starý lístek s objednávkou. Dvacet sedm. Dvacátý sedmý šváb, co se týče tohoto dne. Je pravda, že v Donmusově baru na ferengské obchodní stanici Dowlack se to jimi jen hemžilo. Každý den počítal, kolik se mu jich podařilo zlikvidovat. Nutno poznamenat, že dnešek nebyl zdaleka rekordním dnem. Kdepak, nejvyšší číslo, jakého kdy dosáhl, bylo sto tři. Ještě teď se při té vzpomínce oklepal. Fuj, to bylo tenkrát havěti!

Odhodil hadr do odpadkového koše, sedl si za bar a nalil si na dno sklenky trochu romulanského piva. Pozvedl ji, jako by si připíjel s někým neviditelným, a povzdechl si, bylo na čase si to připustit – tenhle bar nebyl zrovna nejvýnosnějším kšeftem. Jeho zrak dnes již po několikáté sklouzl ke komunikačnímu zařízení ležícímu v rohu jedné z poliček zabudovaných ve stole. Okamžitě se odvrátil a sedl si tak, aby viděl jen na svůj bar, popravdě to nebyl zrovna utěšující pohled. Zamračil se a znovu přejel pohledem po komunikátoru, kterému se celý den snažil vyhnout. Teď, když byl den u konce, se musel rozhodnout. Dobře věděl, že až si zvolí jednu z možností, nebude cesty zpět. Zamyslel se nad současnými možnostmi. Buď může do konce života vést bar na téhle zapadlé stanici, nebo může riskovat, vsadit úplně všechno na jednu kartu. Pro leckoho by šlo o velmi těžké rozhodnutí, jediný pohled na bar však stačil k tomu, aby Ferengovo dilema v mžiku vyřešil. S rezignovaným povzdechem zvedl komunikátor a zapnul ho.

„Tak jak ses rozhodl, Donmusi?" ozval se hlas na druhém konci spojení, značně zdeformovaný podprostorovým rušením.

„Jdu do toho," odvětil suše Donmus, ačkoli ze svého rozhodnutí nebyl zrovna dvakrát na větvi.

„Výborně," zaradoval se na druhé straně Sinthay. „Zítra v deset ráno jsem i s lodí na stanici, tak se koukej připravit na největší loupež tohohle století," zvolal nadšeně ferengský zloděj, Donmusův starý známý.

„Pšššt!" usměrnil ho Donmus. „Co když nás někdo slyší?"

„Nebuď tak podělanej!" odsekl Sinthay. „Tyhle přístroje stály majlant, jsou proti odposlechům chráněný."

„Hmm," zabručel majitel baru, trochu ho to uklidnilo, „ale stejně, nikdy nevíš," řekl Sinthayovi na rozloučenou a přerušil spojení.

V této chvíli byl bar na stanici Dowlack prázdný a potemnělý, díky prachu zvolna usedajícímu na pult vypadal, téměř jako by tak měl zůstat navždycky. Na stanici za dveřmi baru to ale ještě žilo, světlo proniknuvší skrze skleněnou výplň dveří dopadalo na oranžovou podlahu, i z barové stoličky, na níž seděl, mohl Donmus jasně pozorovat, jak se tam míhají stíny lidí chodících okolo. Jeden docela velký stín se zastavil. Fereng by přísahal, že se osoba za dveřmi chystala vstoupit. Jako v odpověď na jeho myšlenky tajemná postava zaťukala na dveře.

„Máme zavřeno," oznámil majitel baru.

„Ale noták, to jsem já, Scotty!" ozval se hlas patřící bezpochyby mírně podnapilému člověku. Tedy mírně podle Scottyho měřítek. Ve skutečnosti si díky zvýšenému množství alkoholu v krvi neuvědomoval, že je na téhle stanici poprvé a že zdejší barman ho zřejmě nezná.

„Kdo?" zeptal se Donmus. „Neznám vás, běžte pryč, mám zavřeno."

„No tak otevřete," nedal se odbýt Scotty se svou opileckou logikou. Jistě, bylo přeci logické, že když je zavřeno, mělo by se otevřít.