Cesta do temnot - pozastaveno

Kapitola 1. - "Úžasný" nápad

Tak tady je 1. kapitola našeho úžasného a pořádně střeleného příběhu :D . Doufám, že se v tom aspoň trochu zorientujete, kvůli těm dvěma pohledům :) . Snad se vám tenhle nový způsob psaní bude líbit. Mrkněte se k Adelclarin, ke kapitole přidala i obrázek Jael ;) . Můžete nám napsat komentář, co se vám líbilo, co byste chtěli změnit.. určitě by nám to pomohlo :D . Potěší i hodnocení a hvězdička :D . Za případné chyby a překlepy se omlouváme, přeju hezké čtení!

________________________________________________________________________

Beth:

Sledovala jsem noční oblohu. Dnes večer šly nádherně vidět hvězdy, a navíc byl měsíc v úplňku. Měsíční světlo osvětlovalo celé okolí našeho domu, že nebylo ani potřeba zapínat pouliční lampy.

Bylo poměrně chladno, tak jsme s Jael musely mít na sobě teplé bundy, aby jsme tady na balkóně vůbec vydržely. Bylo to moje nejoblíbenější místo v domě. Byl odsud krásný výhled na všemožné ulice a domy u nás ve městě, ale i vzdálené kopce. "Dneska je tu krásně" řekla jsem zasněně Jael.

Jael:

"Ach ano." vydechla jsem okouzleně. Byl to úchvatný pohled - ingoustové nebe poseté milionem zářivých poblikávajících hvězd, v dálce kopce a pod námi světla projíždějících aut a velkoměsta...Miluju tenhle balkón pomyslela jsem si je to nejúžasnější místo na světě! Bydlet ve 33. patře má své výhody..."Hmm....chtělo by to něco teplého k pití. " povzdechla jsem si a slastně přivřela oči při představě horké čokolády ze Starbucks.

Beth:

"Dobrý nápad, mohly bychom se na chvilku prohřát." přikývla jsem, a třela si prokřehlé prsty, které byly po hodině a půl strávené na studeném vzduchu ledové jak rampouchy.

Společně jsme šly zpět do bytu a zavřely za sebou skleněné dveře. "Máš nějaký návrh, kam bychom zašly, nebo stačí teplá voda?" šibalsky jsem se na ni pousmála. "Co třeba Starbucks?" navrhla, když jsme procházely obývákem laděným do červené a bílé barvy. "Dobře, aspoň že je to blízko" a hned jsem zavolala směrem ke kuchyni na mamku "Mami? Půjdeme do Starbucks, za chvíli jsme zpátky!" "Tak pozdě?" přišla v zástěře za náma. Netvářila se moc nadšeně. "Neboj, budu mít u sebe mobil, kdyby něco." uklidňovala jsem ji a povzbudivě se na ni usmála.

Jael:

Bethina mamka se netvářila na můj nápad se Starbucks moc nadšeně, ale když na ni Beth udělala kukuč, tak nakonec svolila. Já jsem rychle popadla moji kabelku od Coco Chanel, ve které jsem mela šminky, doklady, peněženku, mobil a vše potřebné, co 16-ti léta holka potřebuje.

Nazula jsem si nízké kozačky s podpatkem a táhla Beth ke dveřím. Beth ještě křikla, že jsme do hodiny doma. "Ááá! Už se nemůžu dočkat!" řekla jsem a při pomyšlení na tu dobrotu jsem si olízla rty. "Mňam!" odpověděla Beth a táhla mě za sebou, jak jen jí to její 8mi centimetrové podpatky dovolovaly. "Klídek! Nikdo nám tu dobrotu za pár minut nevykoupí!" a smála jsem se jejímu dychtivému výrazu.

Beth:

Z bytu jsme se smíchem vyrazily jako raketové střely, až se na nás kolemjdoucí otáčeli s tázavým výrazem. Zářivě jsme se na ně usmívaly a utíkaly - podle svých možností, kvůli botám - do Starbucks. Máme štěstí, že je jen 2 bloky od nás.

Třeba Madison (naše ukecaná spolužačka) tam musí dojíždět z druhého konce města. Z naší třídy (a vlastně všichni, které znám) tuhle kavárnu zbožňují. Je pravda, že tam dělají nejlepší kafe a horkou čokoládu z celého světa. "Juhů, počkej na mě Starbucks!" křikla jsem rozradostněle.