Cesta do temnot - pozastaveno

Kapitola 3. - Boj s časem

A další kapitola je tu! :D Doufáme, že se Vám bude líbit :) budeme rády za každý Vote, koment, rady, připomínky.. cokoli :) . Někdy se stává, že Jaelina mini-kapitolka (píše Adelclarin) je už napsaná, a čeká se na Bethinu (tak tu píšu já, a trochu to flákám :D ) takže se omlouvám, pokud musíte čekat :) .

_____________________________________________________________

Beth:

Začala jsem panikařit. Jael pořád krvácela a Dennis vypadal, že je mimo. "Co budeme dělat?! Musíme zavolat sanitku! Takhle dlouho nevydrží!" chrlila jsem ze sebe vyděšeně. "Hej, co je s tebou? To ji tu jen tak necháš zemřít?!" zoufale jsem se obrátila na Dennise. Moje slova ho očividně probraly. Zatvářil se jako by dostal pěstí a ihned se rozeběhl k autu. "Počkej u ní! Donesu nějaký obvaz, nebo něco." zakřičel na mě od auta. Já se přisunula k Jael a jakkoli jsem se snažila potlačit řeku krve.

Zpoza rohu se ozvalo "Bože! Není tu lékárnička!" a hned na to doběhl s kusem odřezané látky. "To sis zdevastoval potahy?" zeptala jsem se mimoděk. "Ne, jen deku." zamumlal při obvazování rány. Hned potom Jael zvedla rychle ji přenesl k malému bílému sporťáku. Když ji zvedal, tak tiše bolestně zaskučela. Přes zadní sedadla už byla přetažená tmavě fialová vlněná deka, na kterou Jael opatrně položil. "Naskoč, musíme vyrazit k Jonathanovi.""A to je kdo?" Zeptala jsem se, zatímco jsme zběsile předjížděli okolo jedoucí auta. "Léčitel, něco jako doktor." odpověděl nepřítomně Dennis. Podívala jsem se na Jael.

Jen tak klidně ležela v bezvědomí na zadních sedadlech. Provizorní obvaz už měla prosáklý, ale vypadalo to, že krvácení pozvolna přestává. Byla celá pobledlá, a rty a konečky prstů měla mírně promodralé. "Uzdraví se, že jo?" zeptala jsem se ho s obavami. Po chvíli mi odpověděl "Jonathan by jí měl umět pomoct" a tak se nepřímo vyhl otázce.

Pomalu přestávaly světla velkoměsta zářit za skly auta a my přijeli k obrovské vile někde za městem. K nádherné vile. Ani jsem se nestihla pořádně podívat na elegantní (a hodně luxusní) bílo - černo - skleněnou budovu, a už jsem musela utíkat za Dennisem, který odnášel Jael dovnitř. Vstoupila jsem do obrovské vstupní haly, ale nastal menší problém. Dennise jsem ztratila a nevěděla jsem kam dál. Tak jsem se tedy vydala instinktivně doprava. Procházela jsem v chodbě plné různých zdobených dveří když ke mě přirázoval nějaký kluk s černými vlasy a planoucími očima. "Co tu děláš?" "Já..ehm..jsem tu s Dennisem a kámoškou.." vykoktala jsem ze sebe. "V tom případě na něho počkej v téhle místnosti." A než odešel, tak ukázal na jedny dveře. Na konci chodby se ještě otočil a řekl: "Mimochodem, jak se jmenuješ?" "Beth, a ty?" řekla jsem s potlačovaným překvapeným podrážděním. "Tyler" křivě se pousmál a odešel. Co to mělo být? Nějaký hlídací pes? Přemítala jsem, zatímco jsem vkročila do rozlehlé místnosti s prosklenou stěnou .

Čekala jsem jsem asi tak 10 minut, než konečně přišel Dennis. "Bude v pořádku, jen si bude muset odpočinout." Oddechla jsem si. Ani jsem si neuvědomila, že zadržuju dech. "Ale budete tu muset zůstat, podle původního plánu a ehm..." rozpačitě se odmlčel "..nemáme tu žádné dívčí oblečení, takže by jsme měli zajet k vám domů a něco sbalit." Těžko jsem se s tím srovnávala. Nechtěla jsem věřit úplně cizímu klukovi v tak divné době. Ale ten šílený vrah mi naháněl strach a vážně bych nechtěla, aby se nám kvůli takovýmhle "náhodám" něco stalo. Bude to jen na pár dní.. nebo měsíců, utěšovala jsem se ne moc přesvědčivě. "Fajn, kdy vyrážíme?" "Hned."

Když jsme dojeli k nám domů, nemohla jsem si odpustit otázku. "Na jak dlouho odjíždíme?" Dennis zauvažoval (tleskám!) a opatrně odpověděl "Dokud se situace neuklidní, což může klidně trvat i rok, nebo déle.." "Cože?! Rok nebo déle?!" "..ale kdybyste tu zůstaly, tak by mohlo hrozit nebezpečí i vaším blízkým." uzavřel. "Nemůžu jen tak na rok - nebo déle! - opustit rodinu! Ani Jael!" rozkřičela jsem se na něj. "Musíte, kvůli vašemu špatnému rozhodnutí by oni mohli ty vaše rodiny zabít!" odpověděl mi naštvaně. Oněměla jsem hrůzou. Nezmohla jsem se ho ani zeptat, kdo jsou ti oni. Ne, to nemůžu dopustit. A beze slova vystoupila z auta. Dennis naštěstí za mnou nešel.